BAD HABITS | kth

14

"Jsem ze všeho hrozně unavená. Kdyby to bylo jen na mě, zůstala bych zavřená doma a s nikým nekomunikovala. Prostě si odpočinula. Nevím od čeho, ale možná ode všeho. Strašně mě to vyčerpává, přetrpět celý den. Když se pak vrátím domů a je večer, jsem ráda, protože jdu spát a to je snad jediná doba, kdy je mi fajn. Nic nevnímám, takže ty stavy na chvíli ustanou."

"A co konkrétně? Co ti dělá největší starosti?"

Pokrčila rameny. "Jít po školní chodbě. Lidi na mě pořád koukají, něco si mezi sebou šeptají, vím, že je to o mně a smějí se mi. Dělají si srandu z toho, co se stalo Brooke a nejspíš je vůbec nenapadne, že to, co dělají, je zvrácený. Chtěla bych se jí zastat, ale nemůžu. Když takhle slyším její jméno, chce se mi akorát brečet. A zase utéct. Prostě se někde schovat."

Bylo pro ni podivně jednoduché s Namjoonem mluvit. Netlačil na ni a pokaždé ji nechá říct, co má na srdci. Nechá ji říct, co chce. A pak si to nějak poskládá. Navrhuje a vede ji dál. K ničemu ji nenutí a nesnaží se z ní za každou cenu dostat, co se děje.

Není jako její učitel literatury, který ji zažene do kouta a pak chce znát odpovědi a ze své pozice se jich dožaduje. Myslí si, že si to může dovolit, ale to se plete. 

"Vždycky jsem byla radši, když mě nikdo neviděl, nikdo si mě nevšímal, ale změnilo se to. Teď to nesnesu. Buď mám vztek a chci se dohadovat, aby si všichni hleděli svého, nebo bych se na místě nejradši stala neviditelnou. A pak taky panikařím. V ty momenty mě dokáže rozhodit naprosto cokoli."

"Navštívila jsi někdy skutečného odborníka?" položil Namjoon důležitou otázku.

"Ne," pokroutila hlavou.

"Myslím, že bys měla. Je to nutné, Rebecco, přemýšlej nad tím."

"Proč? Bez tak mi nasadí akorát nějaké prášky. To já nechci. Vím, co je se mnou špatně, dokážu si dát dvě a dvě dohromady. Panický stavy se mi střídají s úzkostí, někdy úplně nedokážu rozeznat, kdy co konkrétně zažívám, ale je to v určité chvíle tak podobné, že je to vlastně jedno. Prostě je mi blbě. Ale přejde to."

"Možná, nicméně z dlouhodobého hlediska to není přijatelné. Teď ti to možná nepřijde, ale později by to mohlo zajít až do neřešitelné fáze. Nebudu ti nic nakazovat nebo tak, musíš si sama srovnat, co chceš a co je důležité, každopádně ti důrazně doporučuji odborníka vyhledat. Mám spoustu známých v oboru, bez problému ti někoho doporučím."

"Děkuju, ale... to není třeba."

"Pokud ale změníš názor, víš, na koho se obrátit."

"Vím. No a... taky díky za dnešek. Upřímně jsem nevěřila, že to něčemu bude."

"To rád slyším."

Rebecca si pobrala všechny věci a vydala se ke dveřím připravena na odchod. 

"Ještě malý moment," zastavil ji. 

"Ano?"

"Na něj se nezlob."

Nemusela se ptát víc. 

"Radši mluvím s vámi než s ním."

Vlastně... s kýmkoli jiným.