Ještěže u sebe měla ty kapačky. Posloužily jí jako slušná opora už pro tak dost unavené tělo.
Co všechno ještě? Co všechno ještě jí pan vtipálek postaví do cesty?
Chvíli jen beze slov zírala na osobu sedící na plastové židličce po její pravici. Taky se na ni díval s dost velkým překvapením. V rukou svíral lahvičku s jakýmsi džusem, který si s největší pravděpodobností koupil v automatu opodál, zatímco sám působil poměrně dost sklíčeně. Stejně jako jí, i jemu nemocniční prostředí podle všeho nedělalo dobře.
Rozhodně nebyl za nikým na návštěvě. Byl tu jako pacient.
Rebecca radši na nic nečekala. Neměla totiž dostatek odvahy a jediné, na co se zmohla, byl odchod. Otočila se proto na patě a dala se v rámci jejích malých možností na úprk.
"Stůj!" ozvalo se za jí za zády, ale ona dál pokračovala.
"Rebecco, říkám ti, aby ses zastavila. Hned teď."
No jasně. A bude mu muset čelit. V žádném případě. Úzkostí se jí už jenom z té představy stahoval žaludek.
"Nedělej, že mě neslyšíš." Najednou ji držel za zápěstí, načež se jí postavil do cesty.
"Prosím, nechte toho. Copak nevidíte, že s vámi nechci mluvit?"
Kim Taehyung z jejich setkání podle všeho taky nebyl úplně nadšený. Nebo možná spíš z místa, na němž se společně setkali. Jak absurdní. Oni dva na nemocniční chodbě.
"Proč? Co se stalo?" Tvářil se ustaraně. "Opravdu, mluv se mnou. Nebo se pojďme někam posadit. V bufetu tady prý mají docela dobré kafe. Můžeš ho teď pít?"
"Nevím," řekla, což bylo jediné, na co se zmohla. Jeho zprvu přísný tón vystřídal tenhle, ten, ze kterého se jí jaksi podlamovala kolena. I ze způsobu, jakým se na ni díval. Vážně měl o ní strach...
"Tak aspoň čaj. Ten ti neuškodí. Zvládneš tam vůbec dojít? Je to až v přízemí."
Rebecca pokrčila rameny.
"Dobře, počkej tu tedy. Za chvíli se vrátím. A ne, že zmizíš."
"Ano, pane učiteli," neodpustila si.
"Už nejsem učitel," namítl však. "Alespoň ne tvůj."
Na to nemohla říct vůbec nic, měl ostatně pravdu a poznámka to byla trefná, a tak se beze slov posadila na židličku, na které předtím seděl on, dávajíc tím najevo souhlas, jak s ním, tak i s nabízeným čajem.
"Dala bych si ovocný čaj," zamumlala.
Nečekala na něj příliš dlouho. Nejspíš se opravdu obával toho, že by využila příležitosti a utekla by. Upřímně ale... Bylo jednodušší čekat na něj a na čaj. Než utíkat. Vracet se na pokoj. Navíc, i jí vrtalo hlavou, co se děje. Co se s ním děje. Že by zase zkolaboval?
"Tady máš. A ještě jsem ti vzal tohle. Snad ti přijde k chuti."
"Čokoládový muffin?"
"No, ano. Čokoládu má snad každý rád."
"Vy asi ne."
"Miluju čokoládu," řekl, načež se posadil vedle ní. "I když asi chápu, proč jsi to řekla."
"Já nevím no, podle všeho máte rád jen zelený čaj a cigarety. Nenapadlo mě, že byste mohl mít v oblibě něco jako čokoládu."
Pomalu přikývl. "Miluju čokoládu, ale nejím ji."
"Proč?"
"Nechci. Nemůžu? Netuším, prostě ji nejím."
Rebecca to již nijak nekomentovala, radši a pustila se jak do muffinu, tak i do čaje. A obojí bylo moc dobré.
"Váš čaj je lepší," řekla po chvilce.
"Toho si cením," usmál se.
"To byste měl."
"Samozřejmě. Od kritika, jako jsi ty, nemůžu ani nic jiného než si cenit názoru, že můj čaj je lepší."
Rebecca se pousmála.
Viselo nad nimi ve vzduchu spousta nezodpovězeného, věděli to oba, ale nejspíš si ani jeden nechtěl kazit náladu ještě víc. Radši si oba v tichosti a v poklidu užívali čaj a Rebecca ještě čokoládový muffin. Kupodivu... původně paniku, kterou cítila, jakmile jej spatřila, byla pryč. Nemusela si hrát vůbec na nic. Bylo jí jedno, jak ji vidí. Na jednu stranu spolu asi zažili o dost víc, než by studentka a učitel společně měli zažít. Nemělo tak cenu něco předstírat. Tohle byla realita, ve které oba dva skončili v nemocnici a každý z jiných důvodů. Jeho jistě zajímalo, proč tam je ona a zase naopak, Rebecca chtěla znát důvod, proč je tam i on, ale nezeptala se. Užívala si ten podivný klid.
"I tobě tahle situace přijde asi dost podivná," prolomil po chvíli to ticho mezi nimi. "Abych pravdu řekl, tvá přítomnost mě pochopitelně překvapila. Nemůžu ale říct, že mile. Jistě chápeš proč. Navíc, pokud mám být opravdu upřímný... můj odchod měl spoustu důvodů, to ano, zároveň to však taky byl způsob, jak se ti vyhnout. No a teď a jsme tady. Na tomhle zpropadeném místě."
Rebecca se zamračila, zatímco si v hlavě přehrávala jeho slova.
Vyhnout se jí?
"Nejspíš to nemá cenu. V mém životě nikdy nic nešlo podle plánu. Ty špatný zvyky mě nakonec stejně dovedou zase jen a jen k tobě."
ČTEŠ
BAD HABITS | kth
Фанфик"Prosím, pojďme si raději povídat o tom, co všechno bylo v mém testu špatně než o tom, jak moc na nic jsou naše životy." Ty špatný zvyky mě nakonec stejně dovedou zase jen a jen k tobě.
