Byl to boj, nicméně Rebecca zase nebyla takový slaboch, třebaže s ní emoce cloumaly sem a tam. Trénovala to dlouho, dělala to dlouho, skrývala samu sebe, a tím pádem i to, co prožívá. Ne vždy jí to vyšlo, obzvlášť, když už toho na ni po nějaké době bylo příliš a víc se to vydržet nedalo, ale snažila se. A teď dělala to samé.
Vynakládala velmi velké úsilí na to, aby naprosto minimálně ukazovala, jak moc ji odmítnutí Taehyunga zasáhlo. Ale bylo to těžké. Nemohla ho zcela odstřihnout a vyhýbat se mu, což by na jednu stranu asi bylo i dobrým řešením, no nezmohla se na to. Nemohla by předstírat, že neexistuje. Nicméně se držela zpátky.
Vídali se jenom občas a Rebecca jej poslušně informovala o tom, jak se jí daří - na terapiích a v životě celkově. Uznávala, že odborník, ke kterému se dostala, byl pravděpodobně její záchranou. Nemohla snad mít větší štěstí na doktora. Sice se to neobešlo bez medikace a bez nějakých těch vedlejších záležitostí s tím spojených, ale cítila aspoň nějaký pokrok, i když byl malý. Ale byl tam a uvědomovala si, že nic nebude jako lusknutím prstů a že to bude dlouhá cesta. Už však nechce znovu zažívat to, co zažívala a ještě v takové míře.
Jen kdyby nebylo jeho...
Často mu nosila jídlo. Babička milovala pečení a Rebecca zase milovala jí asistovat a vždycky se našlo něco, co bylo pro Taehyunga. Často mu vařila. A lednici mu kontrolovala mnohem víc, než si ji kontroloval on sám. Účel to ale plnilo a Taehyung vypadal o něco lépe.
"Co to bude dnes?"
Celou dobu byl v obýváku a dělal přípravy na soukromé hodiny, najednou se však rozhodl okounět v kuchyni a dělat jí společnost při vaření.
"Překvapení šéfkuchaře."
"To zní hrozně lákavě."
"Viď?"
"No hezky se mě snažíš vykrmit," řekl s jemným úsměvem.
"A daří se?"
"Přibral jsem dvě kila."
Rebecca zatím nepochopila jeho vztah k jídlu, možná ani nepochopí, ale snaží se to rozklíčovat. Dost se zanedbával. Jíst nechtěl, sám si jen občas něco připravil. Občas si něco objednal, i tak z toho snědl málo. V lednici měl opravdu jen to základní a párkrát se stalo, že měl i méně. Cigaret měl ale dostatek a zelený čaj byl u něj na denním pořádku. Jídlo od ní si ale dal. Nebyla žádná úžasná kuchařka, no bavilo ji to a zkoušela nejrůznější jídla a postupy. A on bez námitek jedl, co mu vařila. Ne vždy sice snědl vše, co dostal, pochopila ale, že to musí být menší porce, protože velké ho z jakéhosi důvody stresovaly a snědl toho poskrovnu.
"Víš, ale nemusíš pro mě tohle všechno dělat."
"Je vlastně vtipné, že mluvíš zrovna ty o nějaké zodpovědnost a rozumu," neodpustila si. "Ale dělám to ráda, kdybych nechtěla, nic ti nevařím, tak toho nech. Je zbytečné mít takové průpovídky."
"Tak už mlčím. A radši půjdu dál dělat, mám zítra hodně hodin."
"Jen běž."
Třebaže se měla věnovat vaření, každou chvíli Taehyunga po očku sledovala. Vypadal tak vážně, když se soustředil a Rebecca v duchu fňukala nad tím, jak jí život při pohledu na něj přijde nefér. Byl tak pěkný a ona záviděla všemu, co s ním bylo v bezprostředním kontaktu. Žárlila i na tu pitomou cigaretu mezi jeho rty.
Opravdu ho nemůže mít?
Opravdu musí být rozumná?
Tak zatraceně moc to nechce. Stejně tak on však nechce ji. Dával si velmi záležet na tom, aby se k ní nepřiblížil víc, než by bylo vhodné. Držel si o něco víc než jen střízlivý odstup. A Rebeccu to strašně žralo. I kdyby se pokusila tu jeho bariéru jakkoli prolomit, utekl by jí. Neměla šanci.
Snažila se.
Jenže jak dlouho to vydrží?
ČTEŠ
BAD HABITS | kth
Fanfiction"Prosím, pojďme si raději povídat o tom, co všechno bylo v mém testu špatně než o tom, jak moc na nic jsou naše životy." Ty špatný zvyky mě nakonec stejně dovedou zase jen a jen k tobě.
