BAD HABITS | kth

12

Schovávala se.

Bylo to zbabělé, ano, ale věděla, že je to potřeba.

Nikdy moc nechápala, jak se to stalo. A kdy. Kdy se na ni ostatní začali dívat a než jí došlo, že je s těmi jejich pohledy něco špatně. Neskrývaný výsměch, pobavení ve tváři, posunky a šeptání.

Nerozuměla tomu, protože vždycky bývala neviditelná. Vzhledem a ani stylem oblečení nijak nevynikala, nebylo nic, čím by zaujala a nebylo nic, čím by upoutala pozornost. Ale byla tak spokojená. Její introvertní dušička jásala radostí, že je jen někým dokonale nevýrazným v davu.

Než to nejspíš začalo být divné.

Nezajímala se o to, jestli má pěkně upravené vlasy, jestli je její líčení takové, jaké by být mělo, bylo jí jedno, jestli jí košile ladila s kalhotami, jestli to tričko bylo moc velké a mikina zase obnošená a jestli její oblíbené tenisky už dávno zažily svá nejlepší léta.

Ne, na tohle v její hlavě nebyl prostor, ale byl na to prostor v hlavách druhých. A ti už si tu podivnou holku, co chodí po školních chodbách jak strašidlo a ještě se sklopenou hlavou, zapamatovali.

Uvědomovala si, že to, že se ona a Brooke začaly bavit, jí v rámci společenského postavení nijak nepomohlo, ale upřímně, jen těžko by ji to v té době zajímalo. Měla svou kamarádku, osobu, se kterou si tak moc rozuměla, že jí bylo naprosto ukradené, na co myslí ostatní.

Ani jednu totiž neznali. A jim dvěma spolu bylo dobře, nepotřebovaly nikoho jiného.

A pak se to zase všechno podělalo...

Jejím nynějším úkrytem byly už dávno nefunkční sprchy u tělocvičen. Potřebovala co nejmenší prostor, místo, kam rozhodně nikdo nepřijde, kde bude moct být sama, a to bez toho, aniž by se musela bát, že její chvilku tichého zhroucení někdo přeruší.

Seděla na zemi, na studených kachličkách, četla knížku, kterou s sebou nosila v batohu pro každou situaci a kouřila.

Nebyla žádný velký kuřák, jedna pitomá krabička jí vydržela i dva měsíce, někdy však měla momenty, kdy si nemohla pomoct a prostě si zapálila.

Snažila se rozptýlit.

Potřebovala zapomenout, aspoň na chvíli. Dostat z hlavy ty dnešní pohledy. Pohledy, které předcházely přímým promluvám. Stalo se to vůbec poprvé a možná, že to ji nakonec rozhodilo ze všeho nejvíc.

Jaký to je?

Mluvili o Brooke a smáli se její bolesti.

Rebecca si říkala, že vždycky bude připravena ji bránit. Vždycky. Jenže zůstala zírat jak pitomá, beze slov a akorát přemýšlela nad tím, jak si někdo může dovolit takhle mluvit o někom, kdo už tu není.

Ano, sama Brooke zapírala. Říkala, že kamarádky nebyly, že jí na Brooke nezáleželo, jen o tom ale nedokázala mluvit a taky v tom neviděla důvod. Z nějakého důvodu bylo jednodušší se s tím vypořádávat sama a nechat si Brooke pro sebe. Na druhou stranu si uvědomovala, že poslední rozhovor s Namjoonem jí k jejímu velkému překvapení přinesl trochu klidu na duši.

Ale někdy je prostě jednodušší se schovat. Lepší. Neexistovat. Být v malém prostoru a snažit se vyznat sama v sobě. A když to nejde, nevadí. Vždyť to nikdo nevidí. Nikdo nevidí ty slzy a ztrápenou tvář. Nikdo nevidí žádné čerstvé ranky na kůži. Nikdo to nekomentuje. Nikdo se nesnaží pomoct.

A je to v pohodě.

Protože každý truchlí jinak...