BAD HABITS | kth

15

"Vyhýbáš se mi."

"Jste všímavý."

Rebecca na něj vážně měla štěstí. Nebo smůlu? Nebyla úplně nadšená z toho, že se náhodně potkali na autobusové zastávce nedaleko od školy. Za celý den na něj ani jednou nenarazila a teď...

"A taky pořád divný," dodala. "Doufám, že jste mě sem nesledoval."

"Máš příliš bujnou fantazii. Ve světě se dějí i náhody."

Rebecca v reakci jen pokrčila rameny a zařekla se, že jeho přítomnost radši nebude brát na vědomí. Protože ji akorát stresoval. A to poslední, co teď potřebuje, je jen další emoční nátlak.

"Rebecco?"

Ani se na něj nepodívala.

"Jsi naštvaná kvůli našemu poslednímu rozhovoru, že?" ptal se dál, jakmile mu došlo, jakou taktiku dívka zvolila. Upřímně trochu pochyboval, že ji donutí komunikovat, on ale nebyl tím, kdo by se nechal jen tak odbýt.

"Asi ano," pokračoval. "Jsem ochotný udělat první krok a omluvit se, pokud to téhle situaci jakkoli pomůže. Nemyslím to zle, ale na jednu stranu chápu, že se ti mé způsoby nezamlouvají, ale tohle je přece zbytečné."

"No tak aspoň na něčem se shodneme," zamumlala.

"Takže se omlouvám."

Rebecca přemohla veškerou svou hrdost, opravdu. Nemohla totiž být zticha, nebo to promiň taky nevyslovit. Podíl na tom ostatně měli oba dva. On byl vlezlý a její obranný mechanismus pracoval na plné obrátky.

"Já taky. To neslušné chování, jak říkáte. Za to se omlouvám. Ale vážně, nepleťte se mi do života. Strašně mě to stresuje."

"Pokud mi k tomu nebudeš dávat záminky..."

"Já? Co když ty záminky vy sám vyhledáváte?"

"To samozřejmě popřu."

Z nějakého důvodu se jí zatraceně ulevilo, když konečně spatřila přijíždějící autobus, momentálně symbolizující dokonalý prostředek k útěku. Jenže když pocítila přítomnost jejího učitele za zády, zatímco se před ní otevíraly dveře autobusu, dost nepříjemně ji zatrnulo.

"Nezdržuj," řekl, když k němu zlehka pootočila hlavu.

Rebecca v rychlosti vešla do autobusu, pípla kartu a v okamžiku si našla místo k sezení. Jenom se natlačila k okýnku a snažila se být co nejmenší.

Nepomohlo to.

Seděl vedle ní a zatímco Rebecca vnitřně umírala, on se jemně usmíval.

Chtěla, aby vypadnul, ale nebyla schopna přimět hlasivky k tomu, aby fungovaly. Úplně nerozuměla, proč je najednou tak moc nervózní, nicméně fakt, že si k ní sedl, jako kdyby byli staří přátelé, ji štval a jeho blízkosti jí prostě nedělala dobře. Navíc od něj nebyla schopna odtrhnout pohled, ten jeho profil ji k němu doslova připoutal, a on si toho byl velmi dobře vědom.

"To, že na mě bez přestání zíráš, je taky neslušné."

Výborně.

Cítila, jak se jí hrne krev do tváří.

"Můžete si sednout někam jinam?" podařilo se jí nakonec přece jen promluvit.

"To nemůžu."

Provokoval ji, vědomě, jenže co mohla dělat?

Konečně se jí od něj podařilo odvrátit pohled.

"Všechny omluvy jsou zbytečný," řekla. "Protože mě pořád štvete a vy chcete, abyste mě štval. O co vám jde, profesore?"

"O blaho mých studentů, samozřejmě. Navíc, každý profesor má svého oblíbence, nediv se."

"Tím se snažíte říct, že ta smůla padla zrovna na mě?"

Pokrčil rameny. "Není to očividné?"

"Víte, že už jenom to, že vedle mě sedíte v autobuse, zavání problémem?"

"Kdybych si s tím dělal starosti, seděl bych jinde."

"Budu si stěžovat."

"Zkus to."

"Myslím to vážně."

"Však ano."

"Jste neuvěřitelnej."

"Opravdu máš až příliš bujnou fantazii." Pousmál se. "Svým způsobem je to roztomilé."

Rebecca se v důsledku frustrace zamračila. "Beru zpět. Jste divnej."