BAD HABITS | kth

22

Rebecca nijak nepospíchala a dávala si načas, než se zase objevila v jeho kabinetu, třebaže po hodině literatury ji o to okamžitě požádal.

Tentokrát zaťukala, přesně, jak ji pokaždé říkal, že by měla a ještě se zeptala, jestli může dál. 

"Čaj?" zeptal se, jakmile se usadila na její obvyklé místo.

"Může být," odpověděla, načež se mu ve tváři usadil jemný úsměv.

"Je ti určitě jasné, z jakého důvodu s tebou chci mluvit," říkal, zatímco jim připravoval čaj.

"Tuším."

"V prvé řadě," začal, když před ní položil hrneček s čajem, "ti vrátím tohle."

Její bledě modrý svetr úplně vypustila z hlavy, ani si na něj nevzpomněla, no on ho teď měl v rukou a vracel jí ho. V nemocnici jí svetr vzali, protože byl úplně promočený a na místo něj dostala suchou a teplou deku na zahřátí. A pak si na ten kus oblečení ani nevzpomněla.

"Prý ho mám vrátit slečně, která mi zavolala pomoc a pak několik hodin seděla na nemocniční chodbě a čekala."

Rebecca z nějakého důvodu pocítila zahanbení, kvůli čemu od něj raději odvrátila pohled. 

"Děkuju," řekl, načež onen svetr položil před ní na stůl, hned vedle čaje.

"Vyděsil jste mě," přiznala.

"To mě mrzí."

"Vůbec jsem netušila co dělat a vy jste tam jen ležel a vůbec nereagoval. Měla jsem o vás strach. Říkáte mi, abych se dala dohromady, ale podívejte se, jaká je realita. Dohromady se dejte hlavně vy. Váš nejlepší kamarád má o vás starosti."

Nedostalo se jí žádné odpovědi. Taehyung se šel posadit za jeho pracovní stůl a bez jakékoli verbální reakce si v poklidu upíjel ze svého čaje.

"Nic mi na to nepovíte?" Rebecca se i přesto dožadovala odpovědi. 

"Každý má nějaké problémy. Některé jsou větší, některé zase menší. Naprosto chápu tvůj úhel pohledu na celou nynější situaci, nicméně mezi námi dvěma je jeden dost zásadní rozdíl."

"Neříkejte mi, že vytáhnete vztah student učitel a že právě vy jako učitel máte za své studenty zodpovědnost."

"Dejme tomu, jelikož jsem to chtěl zformulovat dost podobným způsobem, jakým ty."

"Tak udělejme dohodu."

"Povídej."

"Myslím, že bude jednodušší, když si jeden druhého nebudeme všímat. Vy se nebudete starat o mě a zapomenete na tu vaši zodpovědnost, kterou vůči mně jako studentce pociťujete. Nebudu sem chodit na žádné čaje a podobně, nebudete mě posílat za školním poradcem a nebudete u něj vyzvídat. A na oplátku já nebudu řešit vás. Zapomenu na to, co se stalo, na to, jak dost špatný životní styl máte, že sotva jíte, dopujete se zeleným čajem a cigaretami. Že takhle s největší pravděpodobností dříve či později zase skončíte na kapačkách. Zapomenu. Budeme tak oba spokojení. Když o sobě navzájem nebudeme vědět."

"Je očividné, že jsi nad tím dost přemýšlela," zhodnotil. "Ale bohužel."

"Prosím?"

"Všechno je to špatný životní styl, přesně, jak jsi řekla, zlozvyky, je to neodmyslitelnou součástí mě i tebe samotné. Není to nic, čím bychom se mohli chlubit, ale takhle to prostě je. A je jen na tobě, jak s tím naložíš, ne vždycky však jde se snažit a občas potřebuješ tu správnou motivaci k tomu se sebou něco dělat."

"Ano, ale pořád to nebrání v tom, že bychom se mohli vzájemně ignorovat."

"Jak už jsem řekl, bohužel."

"Bohužel pro mě," zamumlala.

"I pro mě."