BAD HABITS | kth

41

Jak dlouho si v nemocnici poleží se nedozvěděla. Usoudila ale, že jde spíš o pozorovací pobyt, i tak však byla nervózní z toho, co ji čeká. Kontroly měla časté, nicméně sotva s ní někdo prohodil pár slov. Ne, že by se na ni dívali skrz prsty, ale... Cítila se špatně. 

Z onoho večera si příliš nepamatovala, a tak kdykoli byla na něco dotázána, nebyla schopna odpovědět. Samozřejmě, bylo jí na nic a nezodpovědně se opila na pěkně hloupém místě. Ani neví, jak se dostala z té vody. Zachránil někdo? Respektive, našel ji někdo ve vodě? Nebo na souši? No musel... Jak se ale do nemocnice dostala, jí nejspíš zůstane záhadou. 

Všehovšudy, ať už byla pravda a okolnosti onoho večera jakékoli, bylo jí mizerně. Nevěděla, co se sebou. Co bude. Co sakra bude? Vrátí se domů, samozřejmě, k prarodičům. Půjde do školy? Měla by. Jenže... Nemůže nikomu čelit. Všechno se roznese, vždycky se všechno roznese a pokud by to nebylo tak zlé, Jungkook by nezklamal, i kdyby nevěděl zhola nic, angažoval by se, a to velmi aktivně. Rád by mluvil o tom, co se stalo, celý příběh by si přibarvil, ostatně jako všechno. Zasadil by poslední rány. A to peklo, které jí sliboval, by se stalo realitou v té nejhorší možné podobě.

Bylo jí z toho úzko. A když nad tím vším takhle přemýšlela, hlavou se jí honilo jediné. Že by se nejraději do té vody vrhla znovu. Ale s tím, že by ji nikdo nezachránil. Byla by tolika ušetřena! Opravdu se bojí. Bojí se světa a lidí v něm, lidí v jejím okolí. Budou se na ni dívat s odporem, šeptat si za jejími zády o dost víc než do teď a možná nezůstane jen u toho. Bude tomu muset čelit. Budou mluvit nahlas a přímo před ní. Ukazovat si. Zesměšňovat ji. A v hlavě bude mít Brooke. Jenom ji a představy o tom, jak asi muselo být jí. Protože zůstala sama, přesně takhle to viděla. Zůstala sama proti všem a nikdo jí nic neulehčil. A pak se taky vrhla do vody.

Vrhnout se do vody...

Vybavovala si tu zimu. To bolest. Tisíce jehliček zabodávajících se jí do těla. Temnota všude okolo a nic jiného. Nic jiného než její těžknoucí tělo, neschopnost se pohnout, zcela bez energie. 

Bojovat? 

Snažit se?

K čemu?

Ty proudy byly silnější.

V doprovodu s kapačkou se vydala na vycházku. Ten pokoj jí lezl na mozek. Nemohla jen ležet a koukat do prázdna, pak přemýšlela nad tímhle vším. A to si nemůže dovolit.

Bloudila nemocničními chodbami. Rozhodně nebyly prázdné. Všude byla spousta lidí. A těm byla jedno. Užívala si tu krátkodobou neviditelnost. Jedině tady. Pravděpodobně vypadala velmi uboze, možná, že nejhůř, co kdy vypadala, pozornost však nevzbuzovala.

Alespoň to si myslela.

"Rebecco?"