BAD HABITS | kth

17

"Abych pravdu řekl, jsem zklamaný. Myslel jsem, že zrovna literatura je tvým oblíbeným předmětem."

"Dalo by se to tak říct," zamumlala. "Ale pořád to o ničem nevypovídá."

Před dvěma dny psali test a ten její nedopadl zrovna nejlépe. Proč? Protože o tom v prvé řadě ani nevěděla. Tedy, informace o testu třídou proběhla, ale v její paměti neutkvěla.

"Vždycky jsi měla dobré známky."

Rebecca si sotva znatelně povzdechla. "Z jakého důvodu to řešíme? Stejně jen suplujete."

"To ano, ale situace se vyvíjí tak, že s největší pravděpodobností půjde o dlouhodobější záležitost. A i kdybych suploval jen týden, nic to nemění na tom, že jako učiteli mi záleží na prospěchu studentů."

"A obzvlášť na tom mém, že?" neodpustila si.

"Přesně tak. Nebo snad máš za to, že se tvůj učitel literatury nikdy nepochlubil tím, jak nadějnou studentku má? O tvých slohových pracích se traduje mnohé."

Na to mu Rebecca nic neřekla. Dávno pryč jsou ty časy, kdy měla ne tolik skromný sen. Vzdala se ho. Na studijních výsledcích už tolik nesejde. Hlavu má plnou naprosto jiných starostí. Třeba toho, jak zcela nepropadnout emocím. Možná i jak se z toho všeho nezbláznit. Ze ztráty, ze vzteku, ze zmatku...

"Rebecco, opravdu si o tebe dělám starosti," řekl, když na něj nijak nereagovala. "Opakuju se, vím, ale nejde to jinak. Co vím, zhoršila jsi se ve všech předmětech. Ani nechodíš pravidelně do školy. Jsi v posledním ročníku. Copak nechceš na vysokou?"

"Nechci," odpověděla.

"Ne?"

Rebecca pokroutila hlavou.

"Předpokládám, že k tomu máš rozumný důvod."

Rebecca už se na něj nemohla ani podívat. Pohled klopila ke svým rukám a soustředila se na mírnou bolest, kterou si způsobovala nehty zarytými do kůže.

"Povíš mi ho?"

Rebecca mu věnovala překvapený pohled, když se zničehonic objevil na druhé straně stolu, u ní a na stůl se hned vzápětí posadil.

"A tohle," řekl, načež chytl její zápěstí, a položil jí tak ruce na desku onoho stolu, "nedělej."

"Nemusím vám nic vysvětlovat. A ani mé ruce vás nemusí zajímat."

"Byl bych rád, kdybys mi to vysvětlila. A tvoje ruce... Především si přece nemusíš takhle ubližovat. Je to naprosto zbytečné."

"A mně přijde zbytečná tahle debata. Radši mi řekněte, co všechno bylo v mém testu špatně, když jste si mě sem kvůli tomu zavolal a neřešme, proč je mi titul z vysoké ukradený a proč moje ruce vypadají tak, jak vypadají."

Jenže on jako by ji taky neposlouchal. Dál si seděl na tom stole, jako kdyby to vůbec nebylo nevhodné a díval se na ni s určitou mírou pobavení jak ve tváři, tak především v jeho tmavých očích.

"Ve tvém testu bylo špatně naprosto všechno," řekl po chvilce tichého zírání.

"Tím pádem už dál nemáme o čem mluvit a já můžu jít."

"Ne tak rychle. Domluvíme se na přezkoušení. Nenechám tě mít to nejhorší možné hodnocení."

"Mně je ale jedno, jaké mám hodnocení."

"Mám se snad opakovat, Rebecco? Jednoduše tě přezkouším a ty se na to připravíš tak, aby sis tuhle známku opravila. Dva dny ti budou stačit?"

Pokrčila rameny.

Nic to nezmění. V tomhle ohledu s ním hodlala bojovat.

"Budu to brát jako souhlas."

"Takže už můžu odejít?"

"Ano. Budu se na tebe těšit ve čtvrtek."

"Máte až moc velká očekávání. Abyste nebyl zklamaný zase o něco víc."

"Vím, jak dosáhnout svého, Rebecco. Tvé řeči mi vrásky nedělají."