BAD HABITS | kth

29

Zase a znovu se schovávala. A moc dobře věděla před čím a hlavně před kým.

Jungkook jí jednoduše nedával klid. Nebála se ho, to ne, jen ji stresovala představa, že by se měli střetnout. Že by měla čelit všem jeho řečem, výhrůžkám a pohledům, ze kterých jí bylo špatně.

Hnusil se jí. Celou jeho existencí.

Nikdy totiž na tu noc nezapomene.

Všechno to začalo tak nenápadně.

Seděli u jednoho stolu a bavili se tak jako vždycky. V okruhu především jeho přátel. Ani Rebecca a ani Brooke nikdy nebyly obklopeny větší skupinou lidí, ony dvě si vzájemně stačily, nepotřebovaly dalších pět přátel navíc. Jungkook ne. Ten potřeboval mnohem větší kolektiv a úspěšně jej okolo sebe vytvořil.

Dělo se to v momentech, kdy si Brooke odběhla, odešla si pro pití, nebo její pozornost jednoduše byla někde úplně jinde než u Jungkooka.

Možná ho to štvalo.

Možná ne. 

Možná jen využil příležitosti.

Nejdříve to bylo její koleno. Občas se ho dotkl, Rebecca však jeho ruce pokaždé odstrčila. Pak to už byla vnitřní strana jejího stehna a jeho dlaně sunoucí se výš a výš. O něco víc důrazně mu tak dávala najevo, aby přestal. 

Nechal ji. Vždycky na chvíli. Zkoušel to dál a dál a Rebecca ztrácela trpělivost. A on se jí vysmíval. Přímo do tváře, zatímco Brooke byla kdo ví kde a ničemu z toho, co se dělo, nebyla svědkem.

Ničeho si nevšimla. Ani ji nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, že by se k něčemu takovému snížil. Nebyla myslí přítomna. Okolí vnímala, ale jen velmi rozostřeně. Ruce a nohy měla těžké. Hlava jí padala na jeho rameno. Držel ji u sebe a tentokrát už neměla sílu na to, aby se bránila jeho dotykům. 

Řekl, že ji odvede domů a ostatní mu to odsouhlasili. Nejspíš si všichni mysleli, že dělá dobrý skutek a jenom doprovodí domů dost opilou nejlepší kamarádku jeho přítelkyně.

Ne.

Byla to noční můra, která se stala realitou. 

Bylo jí špatně. Fyzicky i psychicky. Bylo jí špatně ze všeho a nejvíc ze sebe samé. Celé tělo ji bolelo, sotva se mohla pohnout. Slzy jí samovolně stékaly po tvářích a jediné, co si přála, bylo umřít. A možná, že tu noc kus jí samotné odešel. Že Jungkook pohřbil to poslední dobré, co v ní bylo. 

A pak už nic nebylo stejné. A nikdy se to nezlepšilo. 

Teď brečela znovu. 

Možná jen tak, možná kvůli všemu. Ty staré a už nepoužívané sprchy byly naprosto ideálním místem, jejím malým útočištěm v prostorách školy. Naivně si při tom namlouvala, že ty cigarety ji alespoň trochu uklidňují. 

Paradoxně jí tak ale bylo nejlíp.