Zbloudilí

SOBOTA, ráno

Probudilo ho otevírání dveří.

Venku už bylo světlo a v karavanu začínalo být horko. Nejprve se chtěl jen převalit na druhý bok a znovu usnout, ale hned nato někdo vrazil do stolu. To ještě nebylo nic divného, protože ten stůl trčel do uličky a i Nicolo se o něj několikrát přerazil, obzvlášť když spěchal. Akorát že máma vzápětí vrazila i do lavice, která rozhodně netrčela. Naopak. Byla zastrčená a přimontovaná ke zdi, a aby do ní člověk nechtěně vrazil, musel by být slepý, zmatený nebo ožralý.

A máma byla docela určitě ožralá, a tím pádem zmatená. Pravděpodobně viděla dvojmo.

Nicolo schoval hlavu pod polštář, protože v takových chvílích nemělo cenu ji okřikovat. Prostě jen čekal, až najde gauč, spadne na něj a usne.

Bylo překvapivé, že po propité noci vůbec našla správný karavan a nevlezla zase k sousedům, což se dřív stávalo velmi často. Sedmkrát z deseti. Pak ten jejich ale přemalovali načerveno, aby byl mezi ostatními viditelnější, což mámě fakt pomohlo.

Nepomohlo jí to ovšem najít cestu na gauč, kde většinou spávala, pokud to teda rovnou nezakempila na zemi, přímo uprostřed uličky. Tentokrát však místo doleva vlezla do postele napravo a dopadla hned vedle Nicola.

Nicolo ucítil alkoholový smrad a taky ruku, která ho chtěla obejmout a přitáhnout k sobě, stejně jako to dělávala, když byl ještě malý. „Mami, zase sis spletla postele!" zatřásl s ní, ale jakmile už spala, nebylo možné ji vzbudit.

To, že byla cítit po rumu, by ještě možná zvládl přežít, klidně by dál spal vedle ní, ale někdy se stávalo, že se nečekaně vzbudila a myslela, že je Nicolo jeden z jejich „kamarádů", a začala ho buď osahávat, anebo mlátit, podle toho, jakou náladu zrovna měla. Proto ze sebe Nicolo shodil její ruku a přeskočil ji.

Nepotřeboval přitom vůbec otvírat oči, protože ty pohyby měl dokonale zautomatizované. Stoupl na stolek a vytáhl se na horní palandu. Bráchu matčin příchod nejspíš taky vzbudil, protože se jen posunul víc ke stěně a udělal tak místo.

„Já ji nenávidím," zamumlal Nicolo ospale a lehl si.

Brácha stejně ospale natáhl ruku, chvíli s ní šmátral ve vzduchu, než našel Nicolův obličej a přejel po něm prsty. To dělal vždycky, když ho chtěl uspat. Pak přes oba přehodil deku, ale to bylo všechno. Usnul.

A Nicolo vzápětí taky.

Podruhé ho probudil křik z vedlejšího karavanu, což už částečně považoval za ranní rituál. Neslyšel sice jednotlivá slova, ale sousedčin otravný řev rozhodně ano. Nijak ho to ale neštvalo. Stejně už bylo vevnitř horko a dusno, jazyk se mu lepil na patro, měl žízeň a potil se. Odhodil ze sebe deku a převalil se na druhý bok.

Brácha byl vzhůru. Jednu ruku měl za hlavou, ve druhé držel mobil a projížděl Facebook. Vypadal spokojeně. Nejspíš proto, že ho po dlouhé době čekal volný den.

„Půjčíš mi ho, až půjdeš do sprchy?" šťouchl do něj okamžitě Nicolo.

„Ne."

„Kleine!"

„Neměls ten svůj dávat mámě."

Nicolo nakrčil nos. „Víš, že to nebyla moje chyba. Sebrala mi ho, když jsem spal." A pak ho nejspíš prodala, to už asi nikdy nezjistí, protože máma nikdy nemluvila pravdu, a navíc si to možná ani nepamatovala. Nakoukl přes okraj matrace na spodní postel, aby zkontroloval, zda máma spí. Vypadalo to, že se od příchodu ještě nepohnula. Ale rozhodně byla živá, protože hrudník se jí pravidelně zvedal.