Zbloudilí

PÁTEK, ráno

„Nicolo," zatřásl s ním někdo. Teda... Klein. Jasně, že to byl Klein, protože nikdo jiný by nebyl tak jemný. A nikdo jiný by jeho jméno neřekl klidně a vlastně docela mile.

Mile.

Klein je milý, pobavilo Nicola, ale ne zas tolik, aby otevřel oči a vmetl mu to do ksichtu. Takže jen zamručel. Něco ve smyslu: dej mi pokoj, nebo udělej to ještě jednou a kopnu tě do prdele.

„Nicolo," zašeptal Klein znovu těsně u jeho ucha.

„Chcípni."

„Ale no tak. To nemyslíš vážně, že ne?" rozesmál se Klein a šťouchl do mladšího bráchy prstem. Což byl doslova podraz, protože vybral místo těsně pod žebry, kde to lechtalo. A než stihl Nicolo zareagovat, udělal to znovu.

Nicolo otevřel oči a překvapilo ho, kolik světla v karavanu je. A podle horka a dusna už muselo být docela dost hodin. „Ježiši, o co ti jde? Co otravuješ?" vyštěkl a pořádně zívl, až mu z toho vyhrkly slzy. „Maria tě poslala do prdele, že nemáš koho srát?" Společně s tím se převalil na druhý bok a konečně uviděl Kleina, který klečel na zemi, ale lokty se opíral o postel.

„Dobré ráno, princezno. Tady se nám dneska někdo vzbudil ve skvělé náladě," usmál se Klein. „Už je skoro devět pryč a ty tu furt ležíš rozvanelej jak vyvrhnutej vorvaň. Musel jsem se přesvědčit, jestli ještě žiješ."

Nicolo hodil kyselý ksicht. „Vyvrhnutej vorvaň?" zopakoval nechápavě. Protřel si oči a teprve teď se konečně rozhlédl po karavanu. Byl úplně stejný jako včera večer, když usínal. Nikdo ho přes noc zázračně neuklidil, takže jediná věc, která zbývala... Koukl na gauč. „Panebože, já se z ní jednou poseru. Fajn, už vstávám."

Začal se soukat z postele, ale Klein ho zastavil. „Klid," pronesl. „Máma je v pohodě. Dokonce se tady ráno objevila a ani nebyla nijak nametená. Osprchovala se, vzala si čistý hadry a zmizela s tím, že si potřebuje něco zařídit."

„Máma se osprchovala? Máma si vzala čisté oblečení? Máma si šla něco zařídit? Máma nebyla nametená?" sumíroval si to Nicolo překvapeně a obočí měl z toho až navrchu hlavy, protože celé to znělo velmi nepravděpodobně. „O čí mámě mluvíme? Tys mi pořídil nějakou novou?"

„Vtipné," zareagoval Klein a vstal. Měl na sobě kraťase, které většinou využíval jako plavky, ale taky tričko a boty. Jako kdyby se někam chystal, což okamžitě potvrdil, když kopl do matrace a řekl: „Tak dělej, vstávej. Za chvíli vyrážíme."

Nicolo nakrčil nos. „Kam jako?"

„Do práce. Dneska pojedeš se mnou a pomůžeš mi."

„Děláš si prdel? Nepojedu s tebou do práce. Mám prázdniny," odsekl Nicolo a schválně složil ruce na hrudi, aby dal jasně najevo, že nikam nejde.

Klein se pobaveně rozesmál. „Bože, Nicolo, dělám si srandu. Vezmu tě na snídani k TraCku. Kdybys tak viděl ten tvůj ksicht, když jsem ti řekl, že budeš muset makat."

Oukej, tenhle vtip Nicolo zrovna neocenil, ale na snídani v TraCku rozhodně slyšel. Proto vystřelil z postele, vběhl do koupelny a ani ne za pět minut stál nachystaný u dveří. „Tak jdeme?" poskočil radostí.

Klein nejspíš takovou rychlost nečekal, protože překvapeně vzhlédl od mobilu. „Máš moje tričko," oznámil a ukázal na obrázek draka. Víc to ale neřešil, schoval mobil do kapsy a vyšel ven.

Ze zeleného karavanu se dneska neozýval žádný křik. Nicolo sice jen tak ze zvyku nakoukl dovnitř, ale vzhledem k tomu, že už bylo po deváté, nepřekvapilo ho, když nikoho nezahlédl. Šel proto poslušně za Kleinem kolem Atkinsonova karavanu, dokonce se na starého Atkinsona usmál, protože věděl, že teď si na něj ten starej dědek nebude nic dovolovat. Stejně sebevědomě minul i Steina v maskáčích a podmračeným výrazem.