Zbloudilí

NEDĚLE, dopoledne

Máma spala rozvalená na gauči. Klein odešel s Mariou nakoupit za peníze, které vydělával na brigádě ve skladu, kde poslední dobou trávil skoro každou noc, a které si chtěl šetřit, akorát musel už podruhé platit nájem za karavan a teď ještě za jídlo, protože máma... Máma spala rozvalená na gauči.

Nicolo cítil, jak mu kručí v žaludku, tak vzal za vděk dokonce i sezamové krekry, které chutnaly odporně, ale zase měly dlouhou dobu spotřeby, takže mohly klidně dva roky ležet schované ve skříni, což nejspíš ležely, a ničemu to nevadilo.

Takže je Nicolo jedl a zrníčka mu zůstávala mezi zuby. Seděl přitom venku na svém místě a kreslil, tak jako kterýkoliv jiný den, až na to, že dnešek nebyl jako kterýkoliv jiný den. A ať se snažil sebevíc, stejně mu myšlenky pořád utíkaly k vedlejšímu karavanu, ke dvěma hodinám a mladému Mortenovi, který stejně jako každé ráno odešel z karavanu a někde zmizel.

Třeba se včera Nicolo mýlil, že by nesbalil holku z města. Třeba právě to už dávno udělal a teď za ní chodil a možná jí i řekl o hloupé sázce a... Ne, to by asi neřekl, protože něco takového by každou holku naštvalo. Ale nic to neměnilo na faktu, že dneska spolu jdou na rande. Jakože oni dva. Dominik a Nicolo.

Bože, celé to bylo k smíchu!

Nicolo si narval do pusy čtyři krekry naráz, aby se musel soustředit na žvýkání a polykání, a ne na hloupé a debilní myšlenky. A zabralo to dobře, protože následujících skoro dvacet minut byl zaneprázdněn zrníčky, která prostě nechtěla sklouznout do krku, anebo ještě líp – přichytila se na stěnu krku a ani litr vody mu nepomohl je spláchnout.

Takže se nejspíš před svým úplně prvním rande udusí sezamovými semínky. Naprosto úžasné.

„Hola hej," pozdravil Alex, který zničehonic vyšel zpoza rohu a sedl na volnou židli. Opřel se a zaklonil hlavu, jako kdyby se chtěl opalovat. Až na to, že seděli ve stínu. Ale taky byl možná jen nevyspalý, protože – kdyby to jako někdo nevěděl, ale vážně – jeho máma...

Nicolo zvedl ukazováček, aby dal najevo, že musí Alex počkat, poté usilovně žvýkal, a když konečně polknul, připadal si jako vítěz. „Co tady chceš?" řekl konečně.

„To je dost na tělo otázka, ale přiznávám, že nad ní taky občas přemýšlím. Ale furt se ne a ne dobrat odpovědi."

„Myslím tady u našeho karavanu. Co chceš tady na světě mě fakt nezajímá," odsekl Nicolo a nadzvedl obočí, protože navzdory tomu, že Alex byl stejně starý a jako děti byli nejlepší kamarádi, ta doba už dávno pominula. Sotva došli do puberty, Alex začal dolejzat za Kleinem, a tím to tak nějak skončilo. A sem ke karavanu, za Nicolem, nedošel už hodně dlouho.

„Nic. Přišel jsem jen tak," pokrčil Alex rameny.

„Jasně," kývl Nicolo „Takže ti Klein řekl, ať na mě dohlídneš, že jo?!" vyštěkl.

Alex vykouzlil ten nejpřekvapenější výraz na světě. Že by mu to člověk snad i sežral. „Co? Ne! Kolik ti je, že máš pocit, že tě někdo musí hlídat?"

„Nedělej blbého. Řekl ti, že mě máš pohlídat, abych nezdrhl před schůzkou s Dominikem. Že jo?" vydechl Nicolo otráveně. A to ze dvou důvodů. Zaprvé: ano, tohle ho vážně napadlo. Že když mu z toho nebude dobře, tak prostě zdrhne. Hotovo, tečka. Nikdo ho do takových kravin přece nemohl nutit. A zadruhé: To mu jako Klein nevěřil? A nemlel včera náhodou o tom, jak je Nicolo jediný na světě, komu věřit může? Tak co je pak tohle?

„Ne," odpověděl Alex, ale přitom kýval hlavou, jakože ano. „Ach jo, no tak fajn. Ano, chtěl, abych pohlídal, že nezdrhneš. Ale kámo, oba víme, že to občas děláš. Seš prostě samotář a takové věci moc nemusíš, to je v pohodě, ale tentokrát to prostě nějak zvládneš, ne?"