Zbloudilí

DRUHÁ SOBOTA, ráno

Byla ještě tma, když ho vzbudila máma, která to nevybrala, vrazila do stolu, shodila pet láhev, kopla do ní a rozhihňala se jako školačka. Klein něco zamručel, převalil se na druhý bok a spal klidně dál. Máma mezitím spadla na gauč, mlaska a usnula. No a Nicolo taky zamručel, taky se převalil, taky mlaskl a... nic. Prostě nic. Zíral do tmy jako sůva a bez ohledu na to, kolikrát si v duchu řekl, že určitě usne, neusnul.

Dnes je ten den.

Před týdnem v tuto dobu ještě žádná sázka neexistovala. Před týdnem v tuto dobu taky spokojeně spal, protože nemusel přemýšlet nad tím, co udělá.

Řekne pravdu? Asi těžko!

Jenže... To by znamenalo, že by mu Dominik dovolil, aby lhal, a zcela upřímně... Proč by to asi dělal? Co by z toho měl?

Rozhodně ne auto.

Mohl by se ho vzdát? Pro Nicola?

Nicolo zatřepal hlavou a obrátil sám nad sebou oči. Bože, to byla tak idiotská myšlenka. Dominik s ním sice spal, sice ho políbil a sice se k němu choval docela hezky, ale všechno to bylo jenom proto, že chtěl to auto!

Smiř se s tím, že to všechno dělal, aby vyhrál.

Smiř se s tím, že jsi s Dominikem strávil týden a ten dnešním večerem končí a od zítřka už to bude zase... Jaké vlastně? Takové jako předtím? Nedokázal si představit, že po tom všem by se s Dominikem jen letmo zdravili, nebo rovnou dělali, že se nevidí. Ale možná by to bylo snazší, než spolu mluvit, třeba i trávit čas a pak ho jednou vidět, jak se s nějakou holkou navzájem olizují.

Což se určitě dřív nebo později stane.

A nejenže bydleli hned vedle sebe, ale ještě navíc bude Dominika potkávat na školních chodbách. Možná někdy vyjde z karavanu, aby šel do školy, a Dominik v tu samou chvíli taky vyjde ven, s batohem přes rameno, a bude to fakt suprově trapné, až spolu půjdou celou cestu do školy a... Oukej, to asi nepůjdou, protože Dominik bude mít auto.

Které beztak většinu času zůstane stát na parkovišti, protože benzín je drahej.

Ležel s přeplněnou hlavou a zíral před sebe až do chvíle, kdy se matrace nad ním pohnula. Slyšel bráchu, jak zívá a protahuje se, takže už byl určitě vzhůru, ale Nicolo na něj rozhodně neplánoval promluvit. Dokonce přemýšlel, že zavře oči a bude předstírat spánek, ale než se stihl rozmyslet, zda to vážně udělá, Klein seskočil na zem.

„Dobré ráno," pozdravil s úsměvem na tváři, evidentně spokojený. Proč by taky spokojený nebyl, že? Dnes měl celý den volno, večer ho čekala skvělá akce, vyhraná sázka a pak samozřejmě auto.

„Nazdar," zamumlal Nicolo a zkusil se taky usmát, ale v ten okamžik mu praskl strup na rtu, takže se úsměv změnil v úšklebek. A hned nato v puse ucítil krev.

Bezva. Tohle bude fakt skvělý den.

Klein se k němu naklonil. „Bolí to?"

„Ne, příjemně to svědí," odsekl Nicolo. „Možná by sis měl taky jeden pořídit. Mohl bych ti s tím pomoct." Laškovně zamrkal a dostal za to akorát plácnutí po hlavě.

„Blbče," vzdychl Klein, jako kdyby ho Nicolo takhle zlobil pořád. Což rozhodně nedělal.

„Idiote."

„Pitomče."

„Kreténe!"

Klein naklonil hlavu na stranu. „Nicolo, bacha na pusu," pronesl rázně, ale přesto se zase usmál. Vlasy měl přitom rozcuchané na všechny strany, což z nějakého důvodu ještě víc podtrhávalo to, jak spokojeně působil. „Už mám zas data. Chceš půjčit mobil?" Zašmátral na horní matraci a zpod polštáře vytáhl mobil. Hodil ho bráchovi, aniž by čekal na odpověď.