Zbloudilí

SOBOTA, večer

Nejprve kopl do skříně. Poté z ní vytáhl Kleinovu mikinu a hodil ji na zem. Dupl na ni.

Nic z toho ovšem nepomohlo, takže chtěl udělat něco drastičtějšího. Třeba ji namočit v záchodě, polít kečupem, nebo klidně rozstříhat, i když byla bráchova oblíbená, nebo právě proto! Cokoli, co by zmírnilo ten vztek. Jenže než to stihl promyslet a vybrat jednu z možností, probudila se máma. Respektive ji spíš probudil Nicolův příchod a kopání do skříně, ale jeho taky každé ráno vzbudilo, když mu ožralá padla do postele, takže byli vyrovnaní.

„Ahoj, zlato," pozdravila. Seděla na gauči a vypadala příšerně.

Oteklá, flekatá, červená obluda s mastnými vlasy, napadlo Nicola. Takhle by ji měli vidět všichni ti chlapi v hospodě, protože tohle byla její skutečná podoba. Ne ta vysmátá, upravená blondýna s výstřihem, co se dokáže ve správnou chvíli naklonit nebo dotknout, protože ví, že jí to vynese dalšího panáka zadarmo.

Nicolo vzdychl a svalil se na lavici. Přitáhl sešit a poznamenal si oteklá obluda, aby to jednou mohl v komiksu použít, zatímco ta skutečně vstala a došla k lince.

„My zase nemáme kafe? Jak je to možné? Vždyť jsem ho nedávno kupovala," řekla a přitom koukala na prázdnou pixlu. Dokonce ji obrátila dnem vzhůru, jako kdyby myslela, že tím něco změní.

„Jo, to bylo před třemi měsíci," štěkl Nicolo. „A zase jsi mi ráno vlezla do postele! Máš gauč, tak spi na něm!" Normálně by o tom asi nemluvil, rozhodně by na ni tolik neštěkal, protože to obecně nikdy moc nepomáhalo, ale tentokrát měl posranou náladu a potřeboval ji někde upustit.

„Copak tys nebyl rád? Jako malej si pořád prosil, abych s tebou spávala v posteli."

Chtěl odseknout, že asi těžko. Jo, nerad spával v posteli sám. Míval strach ze tmy, ale většinou chtěl u sebe Kleina, protože ten ho ani jednou „z legrace" nestrašil, nesmrděl, ani mu v opilosti nevykládal, že byl podělaná chyba, které bude do konce života litovat. Jenže než stihl vůbec otevřít pusu, přišel do karavanu Klein.

Koukl na Nicola, skoro jako kdyby chtěl zjistit, v jakém rozpoložení mladší bráška je, ale pak si všiml matky a nic neřekl.

„Tady je můj druhý brouček," usmála se máma. Dneska měla dobrou náladu, což mohlo znamenat jedině to, že jí včera večer hodně chlapů koupilo hodně chlastu. „Nemáš náhodou cigaretu, zlatíčko? Já jsem je někde asi ztratila. Ale šéf říkal, že nám dá dneska nějaké peníze, tak bych se mohla ráno stavit v obchodě a nakoupit jídlo. Co ty na to? Dali byste si třeba těstoviny?"

Klein vytáhl z kapsy krabičku cigaret a celou ji podal matce, což byla obrovská chyba, protože ona nikdy neměla ve zvyku cokoli vracet. Ale Klein to moc dobře věděl a nejspíš ho to nijak netrápilo. Vždycky byl k mámě mnohem vstřícnější a milejší než Nicolo. Možná ji měl někde v hloubi duše dokonce rád, ačkoliv by to určitě nepřiznal.

„Copak ty umíš uvařit těstoviny?" odsekl Nicolo a cvrnknul přitom do špinavého hrnku.

„Na tom není nic těžkého," odpověděla, zatímco si roztřesenýma rukama zapalovala cigaretu.

„Vážně? Tak proč jsi je ještě nikdy nevařila?"

Máma na něj vyvalila oči a vypadala, jako kdyby se jí ta otázka neuvěřitelně dotkla. „Dělám, co můžu," ohradila se plačtivým tónem, protože dneska chtěla předstírat dobrou a starostlivou mámu. Ne jako včera, kdy měla naopak špatnou náladu a neustále křičela, ať jí Nicolo neleze na oči.

„A to je co přesně?" dorážel Nicolo, který měl zlou a protivnou matku mnohem raději než ukřivděnou a ubrečenou.

„Nicolo!" zahřměl Klein výhružně a stejně výhružně na něj i pohlédl.