Zbloudilí

ŠTĚDRÝ DEN, večer

doprovodná povídka

V kempu byla taková tma a takový klid, že by klidně mohla být půlnoc a ne teprve šest hodin večer. Nicolo našlapoval opatrně, protože se pokaždé probořil do sněhu až po kotníky a pod tím sněhem někdy číhal led, což bylo dost zrádné. A do toho všeho pořád padaly další a další chuchvalce sněhových vloček, takže zima, která šla ještě před chvílí vydržet, najednou zalézala pod oblečení a štípala a kousala. Nicolo byl rád, že se před ní co nevidět schová do vyhřátého karavanu.

Dominik šel těsně za ním a soustředěně stoupal do vyšlapaných cestiček, kopíroval jeho stopy, takže v první chvíli nepostřehl, že Nicolo zničehonic zastavil, a vrazil do něj.

„Ty o tom něco víš?" vyhrkl okamžitě Nicolo a ukázal na červený karavan, který byl po celém obvodu ověšený barevnými světýlky.

Dominik se nejprve usmál od ucha k uchu a následně pokrčil rameny. „Veselé Vánoce," pronesl klidně, ale stejně obezřetně čekal na Nicolovu reakci.

Která ne a ne přijít, protože Nicolo nedokázal odtrhnout zrak od jednoho žlutého světýlka, které jako jediné problikávalo. „Znamená to, že...," dostal ze sebe konečně a otočil se přitom na Dominika. „My slavíme Vánoce?"

Navzdory tomu, že na začátku prosince udělal scénu, že je slavit nechce, nepotřebuje, nemusí a rozhodně nebude, ho oni evidentně neposlechli, evidentně si to udělali po svém, za jeho zády, všechno domluvili a... Teď už to dávalo smysl. Neexistoval žádný bernardýn a karburátor sice existoval, ale určitě nepotřeboval opravit.

A Nicolo teď koukal na karavan a byl si skoro jistý, že vevnitř na něj čeká další výzdoba a všechno, co Vánoce obnáší. Ať už to bylo cokoli.

Zatnul ruce v pěst a chtěl couvnout, když ucítil na zádech Dominikovu ruku.

„Jo, slavíme," přiznal Dominik. „Myslíš, že to zvládneš? Vzít všechnu tu protivnost a někam ji nacpat? Nebo tě předtím, než půjdeme dál, musím chytit a skočit s tebou do závěje?"

Nicolo nakrčil nos. „Říkal jsem, že je nechci slavit." Ale jeho hlas ani zdaleka nezněl tak naštvaně, jak si v duchu představoval. Byl spíš rezignovaný, protože asi těžko mohl všechna světýlka strhat. Asi těžko mohl jít dovnitř a být protivný a zlý a všem dnešní večer zkazit.

„A myslels to vážně, nebo jsi to říkal proto, že sis myslel, že to stejně bude stát za hovno?" pronesl Dominik a bylo jasně poznat, že doufá v ten druhý důvod a možná se trochu bojí toho prvního.

Žlutá žárovička pořád problikávala. Nicolo se na ni znovu podíval a poté pohlédl do země a pokrčil rameny. „Tak možná..." Vzdychl a cítil, že ho brní prsty na nohách, ale docela určitě za to mohla zima a ne... Vánoce. Přiměl se kouknout do Dominikových očí. „Spíš to druhé," přiznal a možná se trochu styděl. Nikdy Vánoce pořádně neslavil, vlastně ani nevěděl, jak se to přesně dělá. Takže... Když Vánoce neměly rády jeho, tak on rozhodně neměl rád je.

„Chceš obejmout?" nadhodil Dominik, který nejspíš přesně věděl, co se Nicolovi honí hlavou. Tak jako vždycky. Sice spolu byli teprve od léta, tedy zhruba pět měsíců, ale zároveň spolu trávili většinu času a Nicolo Dominikovi říkal úplně všechno, a tak nebylo vůbec těžké uhodnout, že je dojatý.

Byl dojatý, ale nikdy by to nepřiznal. „Ne. Nejsem žádnej ufňukanej buzerant." A s těmi slovy se rozešel ke karavanu, ať už ho vevnitř čekalo cokoli. „Takže tohle jsi včera řešil s Kleinem, že jo? Domluvili jste se na mně."