Zbloudilí

DRUHÁ NEDĚLE, večer

Nicolo seděl na schodech před karavanem, zachumlaný v mikině, protože navzdory horkému odpoledni teď už od lesa foukal studený vítr. Ruce měl vražené v klokaní kapse a neustále tam mezi prsty převaloval dvě čerstvě ubalená brka. Která nesměl Klein vidět, takže se k tomu všemu Nicolo tvářil nadmíru nenápadně a nevinně.

Dominik měl zpoždění. Už celé dvě minuty, protože tvrdil, že mu sprcha a převlečení zabere maximálně pět minut. A už teď to bylo sedm. Skoro osm.

Během toho čekání Nicolovi došlo, že si nejspíš bude muset zvyknout, protože Dominik zatím nepřišel ani na jedno jejich rande včas. Takže nejen že se bude muset Nicolo dělit o koláče a hranolky a limonády, ale ještě navíc bude odsouzený k věčnému čekání. Ačkoliv s tím věčným čekáním možná přeháněl, protože to v konečném důsledku nikdy nebylo víc jak pět minut.

Teď to byly nakonec minuty čtyři. Dominik vyšel z karavanu s mokrými konečky vlasů a botami v ruce. Na první pohled bylo jasné, že nemá nejlepší náladu. „Do prdele, dej mi už konečně pokoj," vyštěkl. Sedl do trávy, aby se obul, když přicupitala Sandy s našpulenými rty.

„Domi, a to si vyprošuju, abys se mnou takhle mluvil," zamručela uraženě. Už jen ten hlas Nicola doslova vytáčel. A to nemluvil o přiléhavém nátělníku.

„Já si zas vyprošuju kozy v ksichtě!"

„Říkala jsem ti, že mi jen spadly křížovky," odvětila Sandy přehnaně ublíženě.

Dominik si zavázal tkaničky a vstal. „Tak máš počkat, až uhnu! Ježišikriste," zavrčel.

Sandy pohodila vlasy a společně s tím pohodila i prsy, která dle Nicola poskakovala jako puding ve skleničce, když do něj šťouchal lžičkou, a došel k názoru, že už puding nikdy nechce vidět. Takže až ho bude příště jíst, zavře pro jistotu oči.

„Domi...," začala Sandy opět laškovně. A to byl přesně ten moment, kdy něco v Nicolovi prasklo, nebo porazilo zábrany, a doslova to z něj vyletělo, aniž by tomu mohl zabránit. A i kdyby mohl, nejspíš by stejně nechtěl, protože ho ta ženská tak vytáčela!

„Ježiši, jdi do prdele s tím Domi!" zařval téměř hystericky. „Už mám plné zuby toho, jak ho furt obtěžuješ. Tak aby bylo jasno, Dominik je můj, a jestli na něj sáhneš, přísahám, že všude po kempu rozhlásím, žes ho ochmatávala. A otec mého bráchy je šerif, tak si dej laskavě bacha!"

Sandy překvapeně vyvalila oči, takže na okamžik připomínala obrovskou žábu. Zalapala po dechu, ale nic neřekla. A v jeden okamžik to dokonce vypadalo, že se zapomněla nadechnout.

„Tohle je Nicolo. Můj kluk," oznámil Dominik suše.

Tím už nevlastní matku nejspíš dorazil, nebo zjistila, že v této bitvě nedokáže vyhrát, proto zmizela v karavanu a pořádně za sebou praštila dveřmi. V kempu bylo najednou slyšet jen rádio paní Smithové, kde zrovna zpěvačka zpívala, aby se uklidnil, protože je všechno hotové. A kdyby to tak neřešil, viděl by...

Nicolo měl ruce pořád vražené hluboko v kapse, koukal do země a trochu nejistě pronesl: „Promiň. Nasrala mě." Netušil totiž, jestli tím nepřekročil nějakou hranici. Třeba je v pohodě dělit se o jídlo, líbat se a chodit na rande, ale řvát na nevlastní matku už je za čárou.

Dominik k němu přišel, aniž by na sobě dal cokoli znát, přehodil Nicolovi ruku kolem ramen a zároveň mu vlepil pusu na tvář. „To bylo sexy," řekl.

„Bezva," ušklíbl se Nicolo spokojeně s vědomím, že občas může být hystericky žárlivý a projde mu to.

Společně se rozešli k lesu, ale ještě předtím, než mohli zmizet mezi stromy, vytáhnout brka a pořádně se zhulit, což byl jejich večerní plán, museli to vzít kolem laviček, na kterých seděl Klein, Maria a Dustin. Alex byl na rande s holkou z města a podle toho, co říkal, než odešel, prožívali lásku jak Romeo a Julie. (Tím prohlášením úplně nezabodoval, protože byl jediný, kdo ten příběh znal, a Dustin mu pak znechuceně oznámil, že je skoro stejný buzerant jako Nicolo.)