Zbloudilí

DRUHÁ SOBOTA, dopoledne

Malinovka byla přeslazená, což Nicolo ostatně předpokládal už od chvíle, kdy o ní Dominik mluvil poprvé. Seděli spolu na ruském kole a Dominik ji mezi řečí vytáhl snad čtyřikrát.

Malinovka byla pro Dominika nejspíš to samé, co pro Nicola meruňkový koláč.

Ještě po cestě od TraCku měl Nicolo na bříškách prstů varhánky, šplouchalo mu v uchu a oči měl pořádně rudé z toho, jak plaval pod vodou. Možná mu taky narostly blány a žábry a na zádech začaly růst šupiny, protože tak dlouhou dobu ve vodě snad nikdy nestrávil.

Vždycky si říkal, že se tam stejně nedá nic moc dělat. Respektive... dá se jen plavat, což mu většinou po chvíli připadalo nesmírně úmorné. Ale s Dominikem to bylo jiné. Ani na chvíli ho nenapadlo, že ho to nebaví, nebo by se raději vrátil do kempu.

Nějakou dobu skákali ze skály a vyhrál ten, co víc vystříkl.

Slyšíš, jak to zní?

Ježišmarja, tak už skákej, Nicolo.

Taky zkoušeli salta, a zatímco Nicolo to vždycky přetočil, takže jednou dopadl přímo na ksicht, Dominik to zase nikdy nedotočil a odnesla to záda. Zas to byl ale vítězný výstřik.

Nějakou dobu jen splývali na hladině a pozorovali mraky. Nicolo viděl slona s dvěma choboty a Dominik zase hada s deštníkem, ale taky to mohla být špageta. Pak tam byl hřeben, hot dog, mýval a vesmírná loď – akorát u té se moc neshodli, protože Dominik tvrdil, že vesmírná loď by asi těžko měla věžičky, takže je to zámek.

To nejsou věžičky, ale vzdušná děla!

Ale prosimtě, copak nevidíš ten padací most?

Myslíš kapitánský můstek?

Po hádce se zkoušeli navzájem utopit, ale z nějakého důvodu zase skončili v objetí.

A pak už přišel hlad, tak se vydali k TraCku. Dali dohromady peníze jen na jedny hranolky a malinovku, takže měl Nicolo za chvíli v puse sladkoslané peklo, ale bylo mu to vlastně docela jedno, protože se měl... fajn.

Měl se fajn přesně do chvíle, než vešli do kempu, než minuli první karavan, než se... vrátili z posledního rande. To byl okamžik, který přišel jako blesk z čistého nebe. A Nicolo nechápal, že něco takového dokázal vypustit z hlavy.

Tohle byl konec. Jasně, čekalo ho večer ještě velké finále, na které se mohl těšit, ale hned potom přijde zítřek, a to už bude mít zase hromadu času na kreslení, protože mu žádná sázka, žádný Morten, ani žádné randění, nebude otravovat život.

Poslední rande. Poslední... Ještě projdou kolem paní Smithové, stále s nohama v lavoru, ta se snad za celou dobu ani jednou nepohnula, a možná se Dominik na chvíli zdrží, možná spolu budou mluvit o naprostých kravinách, jako kdyby se nic nedělo, ale zároveň bude Nicolo neustále čekat tu poslední větu, kterou to všechno skončí.

Dominik se samozřejmě tvářil naprosto bezstarostně. Za celou dobu se o večeru ani jednou nezmínil. Prostě to pro něj byl úplně obyčejný den, což Nicola hrozně vytáčelo.

„Už jsi přemýšlel, jak dneska půjdeš na tu akci?" vyhrkl Nicolo a trochu tím překvapil i sám sebe. Zrovna došli k červenému karavanu a oba automaticky sedli na plastové židle.

„Asi pěšky, když ještě nemám auto."

Asi pěšky, když JEŠTĚ nemám auto, parodoval v duchu Nicolo Dominikův hlas. A měl co dělat, aby to neudělal i nahlas. „Jasně," odvětil co nejklidnějším hlasem. „A víš, kde to je? Jestli tam zvládneš dojít sám, nebo potřebuješ, aby tě tam někdo dovedl."