Zbloudilí

ČTVRTEK, dopoledne

Neměl u sebe nic, takže nehrozilo, že by nastala alespoň jedna chvíle, kdy by se nenudil. Věděl, že by se mohl vrátit zpátky, protože matka už byla určitě tuhá, ale vůbec se mu nechtělo mluvit s Kleinem, který by určitě řekl všechno možné, aby napravil něco, co ale nešlo napravit. Akorát by tím Nicola hrozně štval.

A tak Nicolo zůstal sedět na sedačce s nohama nataženýma před sebou a bavil se tím, jak skvěle se tady nudil. Rozhodně líp než kdekoliv jinde.

Už nepršelo tolik jako včera, ale ani nebylo horko jako dny předtím, takže by tady vydržel sedět celý den, klidně bez jídla, protože i takové dny sem tam přišly. Bez jídla. Jenže než nad tím stihl vážně přemýšlet, že by tady zůstal až do večera, uslyšel kroky a nějaký šum a pak se v okně objevila Dominikova hlava s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj. Chceš cígo?" řekl, jako kdyby snad byli domluvení se tady setkat. Nebo jako kdyby se tady setkávali každý čtvrtek dopoledne.

Nicolo vstal a došel k oknu. „Jo, asi jo," pronesl a natáhl ruku, ale musel počkat, než Dominik našel v kapse krabičku, pak si dal cigaretu mezi rty, pak doloval zapalovač, pak cigaretu zapaloval, dokonce i jednou potáhl, zaklonil hlavu, vyfoukl kouř a teprve potom ji Nicolovi podal.

Absolutní, trochu zdlouhavý servis.

„Ty mě sleduješ? Včera ta prádelna a teď tohle... Začínáš být fakt vlezlej," uchechtl se Nicolo pobaveně, zatímco úplně klidně vyfukoval kouř nosem. Zůstal opřený o parapet.

Dominik pokrčil rameny. „Včera to byla náhoda. A dneska jsem byl nervózní, když mi nikdo nečuměl na zadek. Ptal jsem se sám sebe, jestli je s ním něco špatně." Laškovně na Nicola mrkl, protože měl určitě ohledně svého zadku přehnané sebevědomí. „Pinocchio tě hledal, tak mě napadlo, že možná budeš tady, když na to teď máš hezké vzpomínky."

„Skvělý," odsekl Nicolo nabručeně a zakroutil hlavou. „Tak jsi mě našel. Můžeš to jít Pinocchiovi vyřídit."

„Jste se chytli?" hádal Dominik.

Nicolo vzdychl, odklepl popel z cigarety a prstem nakreslil do prachu na parapetu kolečko. „Ne, s Kleinem ne. I když ten mě poslední dobou taky dost sere," přiznal popravdě a znovu potáhl.

„Tak s matkou?"

„Já ji fakt nenávidím," reagoval Nicolo podrážděně a na chvíli zaklonil hlavu.

„Ožrala se?" chtěl vědět Dominik, ale zároveň tu otázku položil stylem, že mu to vlastně bylo celkem jasné. Jak by taky nemohlo, když matka za poslední roky snad nikdy nebyla střízlivá.

Nicolo mávl rukou. „Měla jen blbé kecy. To je v pohodě," odpověděl, protože tohle teď fakt řešit nechtěl. „Takže..." pokračoval, ale tentokrát mnohem veseleji. „Proč jsi mě vlastně hledal? Do dvou bych byl asi zpátky, jestli jde o tohle." Nebo možná nebyl, ale to už teď řešit nemusel.

„Napadlo mě, jestli se mnou nechceš jít už teď. Teda před půlhodinou, mám zpoždění, ale snad to nebude vadit. Rozmysli se rychle, prosím tě. Obzvlášť jestli nechceš jít v pyžamu." Při těch slovech si Dominik Nicola celého prohlédl, teda alespoň ty části těla, které viděl.

„Jít kam?" vyhrkl Nicolo a típl cigaretu o parapet. Nechal ji tam rovnou i ležet a vyšel z maringotky. Byl z té nabídky trochu v šoku, protože... dopoledne přece chodil Dominik za nějakou holkou do města, ne?

„Se mnou do práce," pronesl Dominik klidně. „Nemusíš nic dělat, klídek. Jen mě napadlo, jestli mě nechceš doprovodit. A tak." Pokrčil rameny, jakože vlastně o nic nejde. Ale Nicolo věděl, že jde o hodně, protože to znamenalo, že ten blb nechodí za holkama, že s nikým neprcá, jen poctivě a poslušně maká (a stejně neměl na lístek do kina), ale nenapadlo ho to ani jednou zmínit.