Zbloudilí

STŘEDA, dopoledne

Stál na kraji útesu a koukal dolů. Na příbojové vlny, jak se tříští o skály. A na kamenné výčnělky, co trčely z vody jako bodce. Občas vzhlédl na temně modrou oblohu a na blížící se bouři.

Vykouřil dvě cigarety, ačkoliv mu vůbec nechutnaly, a oba vajgly odpinkl do moře, než se za nimi vydal a doufal, že přitom spadne na nějaký hrot, který mu probodne srdce, nebo alespoň slezinu či játra. Jenže měl štěstí, ostatně jako vždycky, a dopadl do rozbouřené vody. Spodní proudy ho okamžitě stáhly ke dnu a praštily s ním o mořské dno. Voda mu natekla do uší i nosu a taky do pusy, jak ji leknutím otevřel. A stejně... stejně nebyl ani po deseti minutách palčivé bolesti na hrudi mrtvý, prostě se jen vznášel ve vodě, s očima doširoka otevřenýma a pořád čekal a čekal, než mu konečně došla trpělivost a vyplaval na břeh.

Nějakou dobu pak StarSid ležel v písku.

Tenhle obrázek Nicola hodně bavilo kreslit.

Dodělal několik posledních detailů a obzvlášť si vyhrál se StarSidovýma očima, když vedle něj naprosto nečekaně dosedla Maria. „Ahoj," pozdravila a naklonila hlavu na stranu. „Než začneš hulákat, že nejsi dítě a nepotřebuješ, aby se o tebe někdo staral, tak ano, přiznávám, že mi Klein psal, abych tě zkontrolovala. Nemůžeš se mu ale divit, vypadáš vážně hrozně."

„Je mi hrozně," odvětil neutrálně, ale ve skutečnosti mu bylo ještě hůř. Zatímco bolest pomalu ustupovala, výčitky sílily.

Maria nedokázala skrýt úsměv. „Klein říkal, že takhle ztřískaného tě ještě neviděl."

„Hm."

„Že jsi prý skoro nemohl ani mluvit. Jen jsi něco žvatlal. A sekls sebou hned za dveřmi."

„No asi jo."

„Taky jsi několikrát zvracel. Pamatuješ si to?"

„Na to se nedá jen tak zapomenout," zamumlal.

Maria se přisunula na židli blíž. „Takže to znamená, že ses včera hezky bavil?"

Nicolo rozhodil rukama. „Když si člověk pamatuje, že v noci zvracel, znamená to, že se předtím dobře bavil?" odvětil a odložil přitom tužku na sešit, protože v tuhle chvíli nedokázal věnovat pozornost dvěma věcem.

„Ale no tak, víš, jak to myslím," plácla ho Maria po rameni.

„Ne. A nechápu, co chceš slyšet," zavrčel, protože byl k smrti vyčerpaný a otrávený a začínal mít dojem, že všechny pocity v něm chtějí velmi brzo bouchnout. Raději popadl čaj a vypil ho. Z konvice potom dolil další dávku a i tu vypil.

„Že ses dobře bavil," vysvětlila Maria.

„No tak ale já se dobře nebavil," odsekl.

„Vážně? Ani trochu?"

„Co ode mě jako chceš? Proč mi nedáš pokoj?"

Maria naklonila hlavu na stranu. Někdy bylo skoro nemožné ji naštvat. „Snažím se ti pomoct, abys nebyl takovej zapšklej páprda."

„Dej mi pokoj," zopakoval Nicolo.

„Až přiznáš, že ses bavil."

„Ne."

„Přiznej to."

„Ne!"

„Přiznej to. Přiznej, že ses dobře bavil. Znám tě a vím, že když piješ, tak se umíš uvolnit."

Nicolo vzdychl a přejel si jazykem po zubech. Zkusil se usmát, ale moc mu to nešlo, takže to spíš vypadalo, že se vysmívá, ale vzhledem k situaci se nejspíš vysmíval sám sobě. „Fajn, chceš vědět pravdu? No tak dobře, bavil jsem se. Bavil jsem se přímo výborně," zavrčel a sotva to dořekl, cítil v sobě nezvladatelný vztek. Praštil pěstí do stolu, což nepomohlo, proto sebral jednu z propisek a mrštil jí o zem. „Byla to taková sranda, haha!"