Zbloudilí

ÚTERÝ, odpoledne

Člověk si zvykne na všechno. Zvykne si na malý prostor, na prakticky žádné soukromí, málo jídla, debilní sousedy, opilou matku, horko, smrad... Nicolo tohle všechno dokázal tak nějak brát, sžít se s tím, smířit se. Ale co mu vadilo, co ho přímo vytáčelo takovým způsobem, že měl pocit, že mu brzo začne vycházet kouř z uší, až jednou doslova praskne vzteky, byla Dominikova nedochvilnost.

Dvě hodiny jsou přece dvě hodiny!

Jde přijít pozdě jednou. Stát se může cokoli. Naprosto prakticky cokoli a některé věci nelze ovlivnit. Třeba únos mimozemšťany, že? Unesli tě? No tak fajn, těch pár minut vem čert. Ale přijít pozdě dvakrát, TŘIKRÁT? No jistě, bydlí od sebe přece tak daleko! Možná se ztratil, možná je debil, možná je mu Nicolo u prdele, možná je mu u prdele celá ta posraná sázka, prostě je jen legrace Nicola takhle vytáčet. Chodit pozdě, odhalovat se před ním...

„Ahoj," ozvalo se zpoza karavanu ve dvě hodiny a čtyři minuty.

Dvě hodiny a ČTYŘI minuty!

Dominik působil naprosto klidně a vyrovnaně, jako kdyby netušil, jak Nicola štve. Na sobě měl stejné hadry jako včera, kromě cigarety za uchem, ta tam včera nebyla, ale hlavně šlo o to, že na sobě vůbec nějaké hadry měl. A usmíval se, děsně povýšenecky se usmíval.

„Dneska nemám dobrou náladu, tak doufám, žes vymyslel něco fakt dobrého," odsekl Nicolo s rukama vraženýma hluboko v kapsách, aby nebylo vidět, jak si během dopoledne zase okousal všechny nehty až do krve.

„Hele, snažil jsem se," odpověděl Dominik upřímně. „To mi nikdo upřít nemůže. Jdeme, nebo chceš ještě chvíli posedět?"

Nicolo okamžitě vstal. „Proč bych tu chtěl sedět?" odvětil a rozhlédl se, jako by hledal cestu, kterou má jít, což Dominik nejspíš okamžitě pochopil.

„Půjdeme tam, co včera. Do lunaparku. Ale nikam nepolezeme, takže klid. To říkám hlavně sobě," mluvil a automaticky vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil ji a podal Nicolovi.

No bezva, takže už měli svoje malé zvyklosti, napadlo Nicola. On přijde o několik minut později a uplatí mě cigaretou. A všechno bude cajk.

Ani náhodou!

Nicolo zavrtěl hlavou a vůbec se neobtěžoval vytáhnout ruce z kapes.

„Oukej," pokrčil Dominik rameny a cigaretu si nechal. Dal ji mezi rty, potáhl a při vyfukování kouře zaklonil hlavu. Zatímco tu druhou měl pořád za uchem. „Proč nemáš dobrou náladu?" zeptal se.

„Nevím, prostě nemám. Ty se přece taky každý den nevzbudíš jako sluníčko. Navíc už mě tohle všechno začíná srát," odpověděl Nicolo napůl popravdě. Celá pravda byla ukrytá někde ráno, ve chvíli, kdy Dominik udělal, co udělal, a Nicolo neuhnul pohledem a teď s tím tak nějak musel žít.

„To je fakt. Obzvlášť když se probudím a mám před ksichtem kozy a Sandy říká: ‚Jen jsem u tebe hledala svůj polštář,'" vzdychl Dominik. „Ale dobře, chápu, že tě to sere, to je ostatně tvoje věc."

Včera na ruském kole by Nicolo reagoval asi jinak, ale dneska jen nakrčil nos a vyštěkl: „Tvoje oplzlé historky s macechou mě nezajímají!" Hned nato mu ale došlo, že to možná bylo až příliš protivné a že veškerá frustrace ve skutečnosti vychází z něčeho úplně jiného, proto zastavil a zhluboka se nadechl. Úkosem pohlédl na Dominika.

„Ano?" usmál se na něj Dominik.

„Já nejsem gay, jasné?" pronesl rázně.

Dominik nic neřekl, ale rozhodně vypadal pobaveně. A povýšeně. A arogantně.