Zbloudilí

NEDĚLE, odpoledne

Čekal před karavanem, přesně jak slíbil. Hlavně taky proto, že ho od ohniště sledovala parta v čele s bráchou. Připadal si trochu jak idiot, nebo zvířátko v zoo, což byl asi debilní příměr, protože v zoo nikdy nebyl. V tu chvíli mu hlavou běželo tolik věcí, tolik myšlenek, že vlastně sám netušil, jak se cítí, nebo na co myslí.

Rozhodně ale věděl, že tam stojí a čeká jako idiot a že je vážně k smíchu.

Navíc měl na sobě bráchovo staré tričko, které mu bylo o dvě čísla větší, takže na něm plandalo a vypadal ještě hubenější, než ve skutečnosti byl. Ale na vzhledu přece nezáleželo. Nebylo to skutečné rande. Navíc, a to mu brácha několikrát za sebou zopakoval, skoro jako kdyby na to Nicolo fakt mohl zapomenout, úkolem bylo ukázat tomu hajzlovi, že rozhodně není neodolatelnej.

Dominik Morten není neodolatelnej.

A taky nechodí na čas.

Přesně ve dvě hodiny se totiž nic nestalo. Dveře od zeleného karavanu sice byly otevřené a šlo slyšet, že vevnitř hraje televize, ale to bylo tak všechno. Nicolo tušil, že tam Dominik sice je, ale úplnou jistou neměl, proto se rozhlédl, jestli ho někde neuvidí jít.

Člověk by řekl, že když někdo strašně moc chce auto a aby ho dostal, musí někoho sbalit, tak si dá sakra záležet. A třeba přijde na rande včas. Ale ve dvě hodiny a jedna minuta stále nic.

V tomhle by si s Kleinem mohli podat ruku. No fakt. Ten taky chodil pozdě. Sice se nikdy neopozdil do práce, nebo nezapomněl na žádnou Nicolovu třídní schůzku, ale jak o nic nešlo, celá parta na něj mohla klidně čekat i hodinu a velepán nikde.

Dvě hodiny a dvě minuty stále nic.

Dvě minuty nebyly žádná katastrofa, ale s tím, jak na něj brácha čuměl a on tam jen stál a čekal, to byla prakticky věčnost. Čas nějak divně zpomalil, táhnul se jak sopel a Nicolo málem zešílel, než digitální dvojka na troubě přepnula na trojku. Ne že by měli troubu s digitálním časem, to fakt ne, ale když stál Nicolo víc nalevo, viděl na troubu v zeleném karavanu, takže... Jo, Dominik už měl zpoždění tři minuty.

Byl rozhodnutý počkat do pětky. To mu připadalo ještě v pohodě a minimálně ponižující. Pak už na to prostě sere, nikam nepůjde, ani kdyby ho Klein prosil na kolenou.

Jo, upřímně doufal, že Dominik nepřijde.

Jenže sotva ho to napadlo a dokonce ucítil částečnou úlevu, ten blb vyšel z karavanu s úsměvem na tváři, jako kdyby věděl, že teď Nicolovi zkazil jeho brilantní plán. „Ahoj," pozdravil.

Nicolo ho okamžitě sjel pohledem – od kroužku v uchu, přes černou mikinu, odrbané riflové kraťase, až po okopané tenisky – ale nic z toho mu nedalo žádnou nápovědu, kam by měli jít. Spolu. Kam by měli jít spolu.

„Můžeme jít?" zeptal se Dominik a trochu přitom přivíral oči, protože mu do nich svítilo slunce.

Nicolo přikývl, ale zrovna v tu chvíli na něj zavolal Klein a ještě na něj mávl, aby šel za ním, což byla docela určitě jen vypočítavost, protože na něj mohl volat a mávat celou dobu a ne čekat, až se zjeví Dominik. A tak Nicolo obrátil oči v sloup a rozešel se za ním. „Co je?" zasyčel okamžitě.

„Nemrač se furt," vzdychl Klein. Sáhl do kapsy a vytáhl peníze. „Tohle si vem. Kdyby něco, budeme u vody. Hlavně se prosím tě nedostaň do žádného průseru. Dobře? Slib mi to."

„Na tos měl asi myslet dřív, než jsi mě vsadil," vyplázl na něj Nicolo jazyk a sebral peníze, které okamžitě schoval do kapsy. „A teď, když mě omluvíš, musím jít. Mám rande." S těmi slovy odešel, aniž by Kleinovi dovolil jakoukoli poznámku. Zamířil k Dominikovi, který poslušně čekal na místě.