Zbloudilí

ČTVRTEK, odpoledne

Klinika fungovala každý den do dvanácti. Pak byly ordinační hodiny pouze pro objednané, nebo probíhaly plánované operace. Jako třeba dneska, kdy přišla starší paní, která byla až nezvykle vysoká, s kočkou jménem Tiffany. Podle rozpisu na nástěnce v kanceláři čekala Tiffany kastrace, což bylo něco, co Nicolo rozhodně nepotřeboval vidět, proto si raději četl o křečcích, zatímco Dominik odešel pomáhat s operací. Nebo koukat, nebo kdoví co tam vlastně dělal, ale podle toho, jak tam doktor pořád něco žvatlal, nejspíš prostě Dominika učil, jak probíhá správná kastrace u mývalí kočky.

Nicolo mezitím zjistil, že běhací kolečka pro křečky musí být větší, aby v nich křečci nebyli prohnutí, protože to není dobré pro jejich páteř.

Zajímavé.

Zhruba po hodině bylo po operaci. Kočka odpočívala ještě připitomělá v jedné z klecí a doktor dal Dominikovi peníze, aby šel pro sebe a pro Nicola koupit svačinu, což byl super nápad, protože Nicolo ten den ještě nejedl a už mu začínalo kručet v břiše.

Sotva se Dominik vrátil s taškou plnou loupáků, doktor za nimi přišel do kanceláře a v rychlosti vypil kafe. Mezitím stihl povykládat historku o svém vůbec prvním porodu telete a jak byl příšerně vyděšený, dokonce zvracel do sena, a teprve potom pronesl: „Dominiku, pojedeme teď s Laurou na domácí prohlídky. Vadilo by ti počkat tady? Měli bychom se vrátit za dvě hodiny a ta kočka nemůže zůstat sama."

„Jasně, v pohodě," přikývl Dominik, zatímco do sebe cpal už druhý loupák a měl semínko máku na rtu.

Nicolo počkal, až doktor se sestřičkou odjedou, a teprve poté se na Dominika usmál. A byl to zcela upřímný úsměv. Nechtěl to přiznávat, ale dopoledne si fakt užil. „Jak dlouho tady děláš?" chtěl vědět, což byla asi hloupá otázka, vzhledem k tomu, že se Dominik přistěhoval zhruba před měsícem, ale skoro to vypadalo, že je tady odjakživa.

„Prakticky od chvíle, co jsme se přistěhovali. Nevadí mi to, je to celkem zábava. Většinou sem ani nemusím každý den, původně jsem to měl mít jako takovou dobročinnou akci, ale domluvil jsem se s doktorem, že budu dělat víc a on mi bude platit. Není to nic moc, ale zas na druhou stranu jsem se tady hodně naučil."

Nicolo se rozhlédl kolem a přikývl. „Jo, uklízet umíš fakt hezky."

„Myslel jsem třeba ošetřit ránu," protočil Dominik oči v sloup. Hned nato se naklonil blíž, až to v jednu chvíli vypadalo, že chce... A ukousl kus Nicolova loupáku. Poté se s plnou pusou ušklíbl.

„Hej," zamručel Nicolo, a jelikož zbývaly už jen dva poslední loupáky, jeden sebral, aby bylo jasné, že je jen jeho. „Takže co?" napadlo ho. „Budeš veterinář, protože máš rád pejsky a kočičky?"

Dominik nakrčil čelo. „Jo, jasně. A ordinaci budu mít v karavanu. Sandy mi bude pomáhat. Ses praštil do hlavy, ne?" Vstal, došel k lince, o kterou se opřel a s pohledem upřeným do země pronesl: „Nemyslím, že na to mám. Nejsem ten nejlepší student."

Existovala spousta věcí, co by na to Nicolo mohl říct. Třeba odseknout něco ve smyslu, že rozhodne nemyslel, že by snad Dominik měl být veterinář hned zítra. Ale zároveň ho napadlo, že v tomhle ohledu o Dominikovi vlastně vůbec nic neví, proto naklonil hlavu na stranu. „Fakt? Kdo by to byl řekl. Většinou se tváříš, jako kdybys sežral moudrost světa. Už máš po maturitě? Tohle třeba vůbec nevím," poznamenal.

„Teď po prázdninách půjdu do třeťáku. Znovu. A ty?"

Nicolo vykulil oči. „Do třeťáku?" vyhrkl naprosto šokovaně, protože... Jestli to znamenalo, že znovu, tak měl asi být správně ve čtvrťáku, tedy ve stejné třídě jako Nicolo, ale Nicolo měl být už po střední, takže to nejspíš znamenalo... „To jakože bys měl být správně v maturitním ročníku?"