Zbloudilí

SOBOTA, odpoledne

Do kempu se vrátili všichni společně. A protože měl Nicolo hlad, což, jak poznamenal Dustin, měl vždycky a Maria odvětila, že je jako jediný ve vývinu, tudíž je jasné, že potřebuje víc jíst, zašli ještě předtím k TraCku, kde mu Klein koupil hranolky.

„Možná by sis měl taky najít nějakou práci, aby tě brácha nemusel furt živit," navrhl Dustin, když Nicolo zahodil mastný obal do koše a oprášil si sůl o tričko. Mezi Dustinem a Nicolem odmalička panovala nepřátelská atmosféra, respektive Dustin Nicola neměl rád a ani se to nepokoušel nijak zakrývat. Každý věděl, že za tím stojí žárlivost, jelikož Klein mladšího bráchu vždycky a ve všem upřednostňoval před nejlepším kamarádem.

„Nebude chodit do školy a k tomu ještě makat," odvětil Klein klidně.

„Přesně," souhlasil Nicolo a vyplázl na Dustina jazyk. Taky ho zrovna nemusel. Hlavně proto, že Dustin byl typický šikanátor. Otec mu sem tam vlepil pár facek a on je pak potřeboval vlepit někde jinde. Tak se taky před sedmi lety dali s Kleinem dohromady. Dustin se zrovna přistěhoval, měl posranou náladu a zkoušel ji vymlátit z prvního kluka, kterého potkal. Což byl právě Klein a Klein mu za to zlomil nos, který byl doteď trochu nakřivo a v zimě měl kvůli tomu Dustin neustále rýmu, protože mu špatně fungovala přepážka v levé dírce.

Teda, tak to alespoň tvrdil. Nicolo tvrdil, že je prostě usoplená opice.

„Nepropadls letos náhodou?" vyštěkl Dustin, ačkoliv odpověď moc dobře znal.

Klein do něj trochu strčil. „Přestaň furt rejt, ty vole. No tak propadl. Copak tys neopakoval maturitu, nebo co? Nicolo ví, že to letos trochu posral, ale odteď se bude víc snažit, že jo?" S těmi slovy chytil bráchu kolem ramen a rozcuchal mu vlasy. „No tak, řekni to, řekni, že budeš malej poslušnej studentík?"

Nicolo ho zkusil kopnout do kolene, ale Klein něco podobného čekal, a tak stihl uhnout.

„Ježišmarja, vy jste fakt jak děcka!" obrátila Maria oči v sloup. „Odcházím. Ta pitomá ruka mě furt bolí a nemám náladu vás poslouchat." Bez rozloučení se otočila a zamířila směrem ke svému karavanu. Občas přitom pohodila hlavou, protože bývala ráda dramatická. Ale vlastně na ní bylo skvělé, že se nikdy nezlobila doopravdy.

„Hej!" zavolal za ní Klein.

„Co?!" vykřikla nazpátek.

„Přijdeš pak?"

„Nemůžeš beze mě žít, co?"

Klein na ni mrkl. „Si piš! Tak přijdeš?"

I na tu dálku bylo vidět, že znovu obrací oči v sloup. „No tak jo. Ale už budeš hodnej!"

Na to odpověděl Nicolo. „To on neumí!"

Maria ukázala zvednutý palec. To byla poslední věc, poté už se za nimi neohlédla. Ale rozhodně dál pohazovala vlasy a vrtěla boky.

Kluci mezitím prošli kempem až na jeho druhou stranu, směrem k lesu, jen kousek od červeného karavanu, kde byl menší plácek se dvěma lavičkami a stolem. Dokonce tam kdysi bylo ohniště, ale někdo (Dustin) jednotlivé kameny rozkopal, takže už tam docela dlouho nikdo neopékal.

Klein sedl na stůl a nohy natáhl na lavičku. Dustin vzal místo vedle něj, jak jinak, a Alex si na druhou volnou lavičku lehl. Začali spolu řešit příští sobotu, protože ve vedlejším městě chystali letní zábavu.

Nicolo věděl, že na ni stoprocentně nepůjde, proto beze slova odešel ke karavanu.

K jeho ne tak velkému překvapení matka ještě spala, ale už se zvládla přesunout na gauč a dojíst zbytek cereálií. Většinou takhle fungovala až do večera, kdy se zmátořila, osprchovala a na celou noc zase odešla do baru, kde polovinu noci pracovala a polovinu chlastala. Pro ni nejspíš ideální životní rovnováha.