Zbloudilí

STŘEDA, ráno

Slunce ještě pořád nevysvitlo, takže to čistě teoreticky nebylo ráno v pravém slova smyslu. Ale Nicolovi vůbec nevadilo, že je tma jako v prdeli, že nevidí pod nohy a neustále zakopává, a dokonce docela v pohodě ignoroval bolest hlavy a žaludku. Cestu znal i z paměti a vzhledem k situaci ho ani jednou nenapadlo, že by mohl potkat nějaké zvíře, nebo by nějaké zvíře mohlo potkat jeho. Prostě šel rovnou za nosem a moc nad tím nepřemýšlel.

Nepřemýšlel. To je to správné slovo, které vystihovalo úplně celé rande s Dominikem.

Do háje, kurva, vůbec NEPŘEMÝŠLEL.

Vyšel z lesa hned u jejich karavanu, který byl tak svítivě červený, že ho nemohl minout. Otevřít dveře a vejít dovnitř. To byl cíl. Ne, cíl bylo najít Kleina a říct mu, že je v pohodě, aby neměl strach, a poté prostě padnout k zemi a klidně umřít. Nebo klidně padnout a prostě umřít.

Na tom nezáleželo, protože nemyslel. Vůbec nemyslel na to, co bude. Na následky!

Vešel do karavanu a našel Kleina, který ještě nespal. Seděl na posteli a listoval časopisem. Typický Klein. Nikdy by nešel spát, dokud by nevěděl, že je brácha v pořádku doma. Tak úžasný, dokonalý brácha, který nikdy nezklamal.

„Ale. Dneska se to protáhlo, co?" uchechtl se, nezněl ovšem vůbec naštvaně. Spíš pobaveně.

Hned nato sjel Nicolo k zemi a lehl si obličejem na lino, které šíleně hřálo, což byla zrada. Očekával, že bude studené a on na něj položí tvář a čelo, a to ho alespoň trochu probere.

Vnímal, jak Klein seskočil z postele.

„Tady to někdo trochu přepísk, co?"

„Kleine, já to posral. Promiň. Šíleně jsem se opil, bylo to tak strašně rychlé a prostě se to stalo. Já se s ním vyspal. Vyspal jsem se s Dominikem. Je mi to líto, nesmíš se na mě zlobit. Hlavně se na mě nezlob!" vyhrkl Nicolo a zkusil se posadit, ale ruce ho neposlouchaly. Nic ho neposlouchalo!

Klein se k němu sklonil a smutně se na něj usmál. „Nerozumím ti ani slovo, bráško. Povíš mi to zítra, dobře? Co kdyby sis teď raději lehl a vyspal to?"

Nicolo zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš, já s ním spal!" zopakoval. Teda... Takhle nějak mu to znělo v hlavě. Ve skutečnosti ale nedokázal skoro vůbec vyslovovat, prostě jen něco žvatlal.

„Jasně," přikývl Klein a zvedl bráchu ze země. Poté mu pomohl do postele a uložil ho. „Sladké sny, ty ožralo jeden. Až se probudíš, budeš mít nejspíš pořádnou kocovinu," pronesl, ale to bylo poslední, co Nicolo vnímal. A pak už nevnímal.

***

Stočil se do klubíčka. Přitáhl kolena k sobě a pevně je objal. Pomohlo to na pár dalších nádechů a výdechů, ale poté se bolest vrátila a byla ještě horší. Nicolo vystřelil do sedu a čekal, ale když mu došlo, že to fakt nedopadne dobře, rozběhl se k záchodu. Zakopl přitom o boty a vrazil ramenem do dveří, ale aspoň to stihl. Zvracel hlavně žaludeční šťávy. Zbytky dortu ze sebe dostal už v noci, to tu byl ještě Klein, který ho chodil kontrolovat, skoro jako kdyby myslel, že Nicolo usne s hlavou ponořenou v záchodě a utopí se.

Možná by to bylo milosrdnější.

Brzo ráno pak Klein odešel do práce a do obrovské termosky uvařil čaj. Byl granulovaný s jahodovou, trochu chemickou příchutí, kterou měl Nicolo nejraději. Čaj postavil na linku a hned vedle něj nechal i sendvič s arašídovým máslem, kdyby to bylo přece jen lepší.

Což byla kravina. Už nikdy to nebude lepší! Podle toho, jak Nicolo zvracel, věděl, že to bude jenom hrozně dlouho špatné a pak prostě umře. To alespoň myslel v šest ráno, když Klein odcházel.