Zbloudilí

STŘEDA, večer

V tomhle ohledu nemělo smysl s Kleinem mluvit. Vždycky reagoval stejně – podrážděně něco odsekl a následně byl zbytek dne protivný. A jestli někdo uměl být protivný, tak to byl právě Klein, ačkoliv by to do něj hodně lidí neřeklo.

Když se s Marií vrátil z procházky, jen se zeptal, o co šlo, a na odpověď o dort reagoval s úsměvem, ale na nic dalšího se neptal. A Nicolo nic dalšího neříkal, protože stejně jako to bylo citlivé téma pro Kleina, i Nicolo ohledně toho uměl být hodně protivný.

Takže Nicolo neřekl, že s ním chtěl šerif mluvit a Klein se na to nezeptal, ačkoliv věděl, že nějaká podobná otázka přišla.

Místo toho pomohl Nicolovi naházet špinavé prádlo do velkého černého pytle. „Můžu to tam vzít já, jestli chceš," řekl, zatímco vytahoval věci z vrchní police skříně.

„To je dobrý. Jsem na řadě, navíc tys byl dneska v práci a já se tu jen válel."

„Máš recht. Měl bys něco dělat."

„Možná bys to tam fakt měl vzít ty," navrhl Nicolo.

„Ha. Pozdě. Už jsi podal neprůstřelnej argument, se kterým nemůžu soupeřit. Ale půjčím ti mobil, jestli chceš. Abys to tam nějak přežil." Při těch slovech vytáhl Klein mobil z kapsy, vyhodil ho do vzduchu, chytil a až poté podal Nicolovi.

Nicolo zavrtěl hlavou. „Ty seš hroznej vejtaha." Mobil si však nevzal. Nebyl na facebooku už přes deset dní a od té doby jeho spolužáci určitě prožili celé životy a on by při pohledu na jejich fotky z dovolených, koncertů, výletů, zážitků... stejně nevěděl, co má cítit. „Vezmu si věci na kreslení."

Klein přikývl. Chvíli stál a sledoval, jak Nicolo pytel zavazuje, než znovu promluvil. „Nicolo?"

„Hm?"

„Hele... Je všechno v pohodě, že jo?"

„Proč se na to ptáš?" Nicolo cítil, jak v něm rychle narůstá nervozita. Maria sice tvrdila, že Kleinovi nic neřekne, ale co když aspoň něco naznačila? Protože to dělala ráda. Naznačovala. A někdy naznačovala tak moc, až bylo naprosto jasné, o čem mluví.

Ale na to byl Klein až moc klidný, takže Nicolo došel k názoru, že neví nic zásadního.

Nevěděl, že byl Nicolo do Dominika Mortena zamilovaný od prvního dne prázdnin. A nevěděl, že spolu ti dva včera spali. Takže... Nevěděl, že ne?

„Jen tak. Nechci, abys měl strach, že odejdu. Nebo tak. Dobře?"

Nicolo úlevně vydechl. „To já přece vím," obrátil oči v sloup a usmál se. „Kdyby ses rozmyslel, poznal bych to na tobě v první vteřině."

Klein přistoupil blíž a cvrnkl brášku do čela. „Nikdy si to nerozmyslím," oznámil pevným hlasem. Poté ukázal na pytel „A běž už. Začíná to tady smrdět." Schválně přitom do pytle kopnul a ten přepadl na stranu.

„Nemám žádné drobné," uchechtl se Nicolo a natáhl ruku dlaní nahoru. Poté vykouzlil ten nejnevinnější úsměv, jaký dokázal, a počkal, až mu Klein s otráveným výrazem dal všechny drobáky, které v peněžence našel. Schoval je do kapsy, sebral sešit, tužku, gumu a přes rameno přehodil černý, těžký pytel.

***

Prádelna byla až na konci kempu, takže klasicky musel prokličkovat mezi všemi karavany a ještě navíc musel dneska i přeskakovat obrovské kaluže vody a bahna. Což v kocovinovém stavu nebylo zrovna nejlepší, ale z nějakého důvodu lidi v kempu ve středu večer do prádelny nechodili, takže věděl, že tam bude mít klid. A o to nehodlal přijít.