Zbloudilí

PÁTEK, odpoledne

Ježiši, myslel přece kozy od té blbky Sandy! Jak ho mohlo napadnout, že by měl u sebe Dominik v karavanu kozy jako zvířata? Co to do háje bylo za prášky, že ho během tak krátké chvíle vypnuly?

To byly vůbec první myšlenky, které ho přepadly před tím, než vůbec otevřel oči.

Pak ještě nějakou dobu ležel a předstíral spánek.

Vnímal, že Dominik je pořád s ním v posteli a nejspíš byl vzhůru, protože v pravidelných intervalech bylo slyšet otáčení stránek, ale jinak bylo v karavanu úplné ticho. Což čistě teoreticky, kdyby neměl Nicolo rozbitý ret, hrdost v prdeli a Dominik by na něj nedával pozor jenom kvůli sázce, bylo docela... v pohodě.

Nicolo vzdychl, nemělo smysl si cokoli nalhávat. Dominik tohle všechno dělal kvůli autu, tečka hotovo konec. A když si tohle uvědomil, nemělo smysl ani předstírat, že je páteční odpoledne nějaká docela hezká chvíle. Otevřel oči a protáhl se. Ležel obličejem obráceným ke zdi, proto se otočil na druhý bok. Trochu se mu přitom vyhrnulo tričko.

„Takže ses mi hrabal ve věcech," řekl odevzdaně při pohledu na Dominika, který si četl jeden z komiksů.

„Našel jsem ho pod postelí," přiznal Dominik omluvně. „Neměl jsem co dělat a nemám u sebe mobil."

Nicolo pokrčil rameny. Za tohle se nijak nestyděl, protože komiks ukázal už tolik lidem, dokonce i Dustinovi, vidělo ho pár děcek ve škole, když o přestávce kreslil, jeho máma jím občas listovala, když pila kafe, prostě... Samotný komiks nikdy nebyl tajemstvím. „To je v pohodě. Asi. Teda... Klidně sis pro mobil mohl jít. Pochybuju, že bych ti mezitím utekl."

„Řekl jsem, že na tebe dám pozor. Navíc vypadáš docela roztomile, když spíš. Nemáš přitom ten svůj protivnej výraz. A občas trochu mručíš," ušklíbl se Dominik, ale vlastně v tom nic zlého nebo posměšného nebylo. Poté mu pohled padl zpátky na komiks. „Tohle všechno je tvoje práce? Každá kresba? Celý příběh?"

Nicolo hodil kyselý ksicht. „Ne, pomáhá mi s tím máma," pronesl sarkasticky a hned nato mu došlo, jak je unavený, že se sice vyspal, ale stejně v sobě cítil nechuť... být sám sebou. Dávalo to smysl? „Jo, to je moje práce," přiznal.

„Říkal jsem si, že je trochu podobná té Auroře," usmál se Dominik. „Každopádně skvělá práce. Já teda moc nečtu, skoro vůbec, tak nemám takový srovnání, ale tohle mě fakt bavilo. Kolik času ti to zabralo?"

Nicolo se musel nadzvednout, aby mohl nahlédnout na stránky. „Jo, tohle je sešit o tom, jak se všichni rozhádají. Ten mi zas tolik nezabral. Asi... měsíc?" odhadl. Přesně už nevěděl. Strávil celým tím příběhem každou volnou chvíli, pracoval na něm v podstatě bez přestání, tak se mu hrozně špatně určovalo, co jak dlouho trvalo. „Hodně času mi bere rozplánování si, co bude na jednotlivých stránkách a tak. Ale samotné kreslení pak jde rychle."

„Počkej, takže jich máš víc?" vyhrkl Dominik zaujatě. Komiks, který držel v ruce, zavřel a položil na noční stolek. Rozhlédl se po karavanu, jako kdyby měly sešity koukat z různých nepravděpodobných míst.

Za ledničkou, přilepený na stropě, čouhající ze skříně s oblečením, v kredenci mezi hrnky...

„Vlastně jich mám kolem sedmdesáti. Při posledním sčítání jich bylo šedesát dva. A to bylo někdy před rokem." Ukazovat komiksy mu nikdy nevadilo, ale mluvit o nich... Málokdo se na ně ptal, hlavně proto, že se Nicolo vždycky začal tvářit otráveně. Ale tentokrát mu to zase tolik nevadilo.

Dominik se trochu napřímil. „No tak to je hodně sexy," vydechl. „Vždycky jsem chtěl umět kreslit. Kdo taky ne. Máš fakt talent."

Tohle byla tak trochu rána pod pás, na kterou Nicolo rozhodně nebyl připravený. Cítil, jak se mu do tváří hrne červeň. „Přestaň mě nabalovat, Mortene," zamručel. „A vůbec... Nemusíš dělat, že tě to zajímá."