Zbloudilí

PONDĚLÍ, odpoledne

„Buď hodnej," pronesl Klein.

Nicolo na tohle nehodlal nic říkat, jen mávl rukou a sebral mikinu, protože se po obědě trochu zhoršilo počasí. Nepršelo, ani nefoukalo, ale obloha byla zatažená. Podle paní Smithové se blížil pořádný slejvák, který jí alespoň konečně zalije petúnie před karavanem. Poslední dobou jí moc nerostly a Nicolo měl podezření, že je to kvůli tomu, jak na ně Dustin v opilosti nachcal.

„Teď máš říct, že jsi vždycky hodnej," napověděl mu Klein a pořád na něj koukal s trochu divným výrazem.

„Jsem vždycky hodnej," pronesl Nicolo klidně a dál seděl na lavici, zíral před sebe, na nic konkrétního, prostě jen před sebe, a čekal, až pro něj Dominik přijde.

Mimochodem... Už měl dvě minuty zpoždění.

„Nepotřebuješ nějaké prachy? Víš, kam půjdete?"

Dneska měl program vymýšlet Nicolo a ten od první chvíle, ještě než to Dominik rozhodl, věděl, kam jít. Bylo to totiž jediné místo široko daleko, kde byl vždycky, za každé situace, klid. Měl to místo rád a strávil tam už hodně času kreslením a bádáním nad záhadami vesmíru.

To místo k tomu totiž úplně nabádalo.

„Ne a ne," zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy peníze, které dostal včera. „Neutratil jsem je. Můžeš si je vzít zpátky." Normálně bral všechno a zásadně nic nevracel, ale Klein ty peníze potřeboval mnohem víc.

„Co blbneš, prosim tě. Vem si je," vrátil mu je Klein zrovna ve chvíli, kdy někdo zabušil na dveře karavanu.

Měl tři a půl minuty zpoždění!

Klein vstal a šel otevřít, zatímco Nicolo peníze zase schoval do kapsy.

„Ale ale, hezké oko," zasmál se Klein, sotva otevřel. Zněl vyloženě pobaveně. Jako kdyby Dominikův moncl bylo to nejlepší, co se během posledních dní přihodilo. „Máš tu rande," zavolal dovnitř karavanu, relativně zbytečně, protože Nicolo se objevil hned za ním. Pohlédl na Dominika, který tam poslušně stál, s modřinou pod okem, v otrhaných třičtvrťácích a minimálně o číslo větší mikině.

„Super modřina," ušklíbl se Nicolo. Prošel kolem bráchy a seskočil z karavanu do trávy.

„Díky," řekl Dominik nevzrušeně, ale s mnohem větší energií pak dodal: „Pojď. Nemůžu se dočkat."

Nicolo udělal sotva dva kroky, když za ním ještě Klein zavolal: „Buď hodnej!" Skoro jako by měl pocit, že mu to zapomněl říct, tak ještě narychlo dával rady. Což bylo naprosto idiotské. Akorát tím přiměl Dominika z legrace pořádně plesknout Nicola přes zadek a poté se na Kleina přes rameno vítězoslavně usmát.

Dostal za to od Nicola pořádný šťouchanec, který ho odhodil na stranu, takže zavrávoral, ale šel pořád dál a spokojený výraz mu taky nezmizel. „Tak kam mě vezmeš?" promluvil. A stejně jako včera okamžitě vytáhl cigaretu, zapálil ji a podal Nicolovi. V tomhle na něm evidentně bylo spolehnutí, v tom, že u sebe vždycky nějaká cigára měl. Což byl v kempu jeden z mála.

Dominik by díky tomu mohl být docela oblíbený, kdyby se neustále netvářil, že je lepší než ostatní.

„Ty vogo, tys to fakt nechal na mně, jo? Se nepřetrhneš, co?" uchechtl se Nicolo, ačkoliv s takovým scénářem od rána počítal.

A věděl, kam Dominika vezme, i když to možná nebyl dobrý nápad.

Ne že by to bylo tajné místo. Věděli o něm všichni. Ne že by tím odhaloval kus sebe, ukazoval něco, co neměl. Protože to místo o něm nic nevypovídalo. A rozhodně... Ne že by to pro Nicola cokoli znamenalo. Vezmu tě sem, vezmu tě na místo, kde docela rád trávím čas, a ty pak budeš mít dojem, že jsi pro mě něco víc.