Zbloudilí

ŠTĚDRÝ DEN, ráno

doprovodná povídka

Probudil ho chlad, protože mu peřina sklouzla na zem. Zašmátral po ní a vytáhl ji zpátky. Ale bez ohledu na to, jak moc se do ní zachumlal a jak moc pevně zavřel víčka, stejně už nedokázal znovu usnout. Přesto ještě nějakou dobu ležel. Rychle přitáhl kolena k hrudníku, až málem ztratil jednu z ponožek, a schoval pod peřinu i hlavu, aby mu žádná část těla nečouhala ven.

Byl tak vlastně docela spokojený, i když věděl, že jednou stejně bude muset vylézt. Ale třeba Klein vstane jako první, třeba seskočí z horní palandy jako včera, předevčírem a taky několik dní předtím, a zvýší topení. Jejich karavan, stejně jako všechny ostatní v kempu, sice byl připojen do elektrické sítě, ale na noc topení vždycky zeslabovali, aby ušetřili.

Takže spávali v mikinách, čepicích a tlustých ponožkách, pod hromadou dek a peřin. Což bývalo příjemné, ale jen do chvíle, než někdo z nich musel vstát a topení zase zesílit. A pak bylo potřeba ještě půl hodinu počkat, než člověk přestal klepat zimu.

„Jsi na řadě!" ozvalo se ze shora.

„Jak víš, že jsem vzhůru?" zamručel Nicolo.

Klein se hlasitě uchechtl. „Protože nefuníš," vysvětlil a nejspíš se převalil na druhý bok, jelikož se celá postel zatřásla. „Tak dělej. Běž zesílit topení."

„Ale já nechci," vzdychl Nicolo nešťastně a zkusil vystrčit zpod peřiny nos, čehož následně litoval. „Když to uděláš ty, slibuju, že celý další týden budu vstávat první já," smlouval.

S čímž ale zrovna nepochodil, protože Klein otráveně odsekl: „Tos říkal včera, blbečku. Máš přesně minutu, než fakt slezu dolů a hodím tě do sněhu."

To by Klein asi neudělal, ale stejně to Nicolo nehodlal pokoušet, proto se zhluboka nadechl, zavřel oči a stejně jako se strhává náplast, odhrnul peřinu.

Všechno, co následovalo, se odehrálo tak rychle, že Klein ani nestihl zívnout. Nicolo totiž sebral deku, zabalil se do ní jako burrito, dvěma skoky se dostal k topení, zesílil ho na maximum a dvěma skoky to vzal zase zpátky k posteli. Potom se ladně a elegantně, takže se přitom bouchl do loktu, spadla mu deka, v šoku vyštěkl dvě nadávky a nakonec nechtěně praštil bráchu do čelisti, vyhoupl na horní palandu.

Klein sice prskal něco o vyraženém zubu, ale i tak přes Nicola přehodil nejprve deku a následně peřinu. „Ty seš fakt postrach," pronesl.

„Ale zapnul jsem topení, tak jsem i hrdina," odvětil Nicolo.

„Jo, seš úplnej Skaut," zamumlal Klein a zdálo se, že zase usne, protože zavřel oči a vypadal...

Nicolo do něj šťouchl. „Ty spíš?" Jenže místo pořádné odpovědi dostal jen slabé zamručení, a tak vytáhl zpod polštáře Kleinův mobil, otevřel zprávy a napsal Dominikovi (kterého měl Klein uloženého jako Morten, i když ho Nicolo už několikrát z legrace přejmenoval na zlato, což Klein nikdy nijak výrazně neocenil), jestli je vše v pořádku.

Teda ve skutečnosti napsal: Dovalils ten svůj sexy zadek na veterinu?, ale protože Dominik už uměl číst mezi řádky, odpověděl: Jo, jsem v pohodě. 🙂 Živej a stále sexy!

Stejně to bylo zvláštní. Že Dominik na Štědrý den musel jít tak brzo ráno na veterinu a ne, Nicolo, fakt tam se mnou nemusíš chodit, bude to jen chvilka, nečekaná operace jednoho bernardýna, raději se vyspi, bla bla bla.

Nicolo nechtěl být podezíravý a nechtěl z toho dělat velkou vědu, ale přesto mu to připadalo minimálně divné. Vzdychl a převalil se na bok, zády ke Kleinovi, takže docela dobře viděl na mámin gauč. Ačkoli čistě teoreticky teď už mámin nebyl. Byl to prostě jen gauč, který s Kleinem vyčistili, koupili nové potahy a paní Smithová jim darovala dva staré a hodně barevné polštáře.