Zbloudilí

NEDĚLE, ráno

„Nicolo!" zatřásl s ním někdo. „Vstávej!"

Ne, já nechci, napadlo ho, ale byl příliš unavený, a tak jen něco zamručel. Přitáhl peřinu blíž k sobě a zkusil znovu usnout. Což se mu nepodařilo, protože hned nato mu někdo peřinu krutě vytrhl.

„Proč?" promluvil a okamžitě toho zalitoval, jelikož mu došlo, že má neuvěřitelné sucho v krku i puse. Zkusil polknout, ale neměl žádné sliny a rty se mu lepily k sobě. Tohle vyloženě nenáviděl.

„Nicolo! Myslím to vážně!"

Teď už ten hlas nezněl z dálky a nebyl částečně snový, takže okamžitě poznal, že jde o Kleina. A když se mu podařilo otevřít oči, viděl, jak nad ním brácha stojí. „Co se stalo?"

„Máma v noci nepřišla. Je už skoro sedm. Volal jsem jejímu šéfovi, ale ten říkal, že z baru odešla kolem čtvrté. Sama. Prošel jsem kemp, jestli ji někde nenajdu ležet, ale nic."

Nicolo obrátil oči v sloup a otráveně vzdychl, ale zároveň s tím vylezl z postele. Věděl totiž, že by mu Klein nejspíš vlepil pohlavek, kdyby řekl něco ve smyslu no a co, ať ta stará čarodějnice klidně zhebne, protože tuhle konverzaci spolu vedli často. Jejich máma totiž mockrát nepřišla domů, jelikož z baru do kempu vedla asfaltka, podél které byly příkopy. A příkopy jsou zlo!

Klein počkal, než se Nicolo obleče, v rychlosti vyčistí zuby, a pak už spolu šli k baru s tím, že bude každý kontrolovat jednu stranu silnice. S mámou to totiž někdy bylo těžké. Šla napravo, ale do cesty jí vlezl příkop nalevo.

„Nechápu, proč ji tam prostě nemůžeme nechat vyspat. Však jak by se probudila, tak by došla. Nebo to vzala rovnou zpátky do baru, a to by byla ještě lepší varianta," pronesl Nicolo, stále rozespalý a polámaný, takže rozhodně ne s dobrou náladou.

„Tohle jsme už řešili," odvětil Klein s pohledem upřeným do příkopu.

„Jenže nevyřešili. Řekls jen, ať nemelu kraviny a poslouchám tě na slovo."

Klein přikývl. „No tak vidíš. Vyřešili," pronesl, a tím to pro něj končilo.

Byla to jediná věc, kvůli které se spolu doopravdy hádali. Nicolo se v sobě hrozně moc snažil najít nějakou lásku k mámě, nebo alespoň cit, emoci... cokoli, co mohl považovat za pozitivní. Jenže to nedokázal, nakonec vždycky převážila nenávist a vztek. V ty lepší dny opovržení a nezájem. Kdyby umřela, bylo by mu to jedno. Za tím si stál a rozhodně se za to neplánoval omlouvat, proto to taky oznámil nahlas. „Kdyby umřela, bylo by mi to jedno."

„Jo, já vím. Říkáš to často. Tak když bude ležet na tvé straně příkopu, můžeš držet hubu a nechat ji tam. Třeba budeš mít štěstí. Chcípne a ty s tím můžeš žít do konce života!" vyštěkl Klein.

„FAJN!" rozhodil Nicolo rukama a měl chuť se otočit a jít zpátky do kempu, jenže to nemohl udělat, protože by tím neopustil matku, ale Kleina. A to samozřejmě nechtěl. A tak dál kráčel po asfaltce směrem k městu. Nejprve v tichosti, trochu naštvaný, ale s každým krokem cítil čím dál tím větší výčitky. „Promiň. Já jen... Tebe má ráda, i když má špatnou náladu. Seš její zlatíčko. Ke mně se chová jinak."

„Tebe má taky ráda," oponoval Klein, ale nezněl zrovna přesvědčivě.

„Ne, to teda nemá. Vždyť mě dokonce jednou chtěla prodat tomu chlápkovi v meďouru." A sice pak tvrdila, že to byl jen žert, ale všichni věděli, včetně Nicola, kterému bylo pět a hrozně brečel, že to myslela smrtelně vážně, protože se potřebovala napít a zrovna neměla žádné prachy.

Klein zastavil. Zůstal stát u krajnice a zíral na bráchu.

„Co?" pokrčil Nicolo rameny.

„Nevím, co ti na to mám říct. Je mi líto, že je taková. Chtěl bych, aby... Ale prostě ji tady někde nemůžu jen tak nechat ležet."

Nicolo nakrčil nos a vyfoukl všechen vzduch z plic, až cítil, jak je mu nevolno. (Nejspíš za to mohl hlad, protože nestihl posnídat. Na druhou stranu doma stejně asi nic neměli, takže to bylo jedno.) Hned poté se zase zhluboka nadechl – nosem i pusou, bránicí, břichem, hrudníkem... Prostě zkusil nasát co nejvíc vzduchu.

„Co přesně děláš?" naklonil Klein hlavu na stranu.

„Zkouším to pořádně rozdýchat, něco jako meditace, abych byl milejší, protože seš taaak roztomilej, když říkáš všechny ty věci. Už ti svými řečmi prostě nechci ubližovat," ušklíbl se Nicolo, ale vzápětí musel uskočit na stranu, jelikož ho chtěl brácha chytit a beztak by ho shodil do příkopu. Což se mu naštěstí nepovedlo.

„Ty seš ale opravdu malej smrad, víš to?"

Nicolo rozhodil rukama. „Ale nebudeš brečet, že ne?"

„Tak nevím, kdo z nás dvou je větší brečoun!" pronesl Klein s úsměvem na tváři. Zase se rozešli, každý u svého okraje silnice, ale byla mezi nimi mnohem lepší nálada.

„To já bych věděl."

„To mě nepřekvapuje."

„Pamatuješ, jak jsi brečel u toho filmu s tím psem?" ukázal Nicolo na bráchu a kousl se přitom do spodního rtu. Byla to možná trochu zvláštní hra, kterou mezi sebou měli, protože Klein... Klein nikdy nebrečel. Nikdy. Nicolo jako malý zkoušel přijít na jedinou situaci, kdy by měl brácha alespoň slzy na krajíčku, a když na žádnou nepřišel, začal si ty situace vymýšlet. A Klein reagoval pokaždé stejně.

„No jo, to byly strašné vodopády."

Chvíli šli potichu. Nicolo našel na cestě skořápku od vlašského ořechu a nějakou dobu ji kopal před sebou, ale poté to přehnal, dal do kopu moc síly a skořápka odletěla na druhou stranu silnice, kde ji Klein rozšlápl. „Co Morten?" řekl Klein místo omluvy, která by byla mnohem vhodnější.

„Co s ním?"

„Už za tebou byl?"

Nicolo se o něm nechtěl bavit. „Jo," odvětil otráveně a praštil do větve keře, která trčela do silnice.

Klein naopak působil netrpělivě. „A?"

„A nic," zamumlal Nicolo, ale viděl, že tahle odpověď rozhodně nebude stačit, proto ještě otrávenějším tónem dodal: „Dneska ve dvě mě vezme na rande. Nevím kam, nevím, co budeme dělat, nevím nic. Jasné? Jen že na něj mám čekat před karavanem." Napadlo ho zkontrolovat čas. Ne že by to promeškal, na to bylo ještě hodně brzo ráno, ale spíš aby věděl, kolik času mu zbývá a podle toho upravil míru nervozity. Jenže neměl hodinky, neměl mobil a poznávat čas podle slunce taky neuměl. Takže mu nezbývalo nic jiného, než být nervózní hodně.

„Těšíš se?" reagoval Klein podivně. Rozhodně podivně, protože proč by se měl u všech kokotů na světě těšit? Vždyť to nedávalo smysl!

„Na co jako?"

Klein v té otázce asi neviděl nic divného, protože šel nevzrušeně dál a ani na chvíli nezaváhal. „Až tě budu vozit do školy autem a nebudeš muset chodit pěšky," vysvětlil.

„Aha," vzdychl Nicolo. „No šíleně," dodal zrovna ve chvíli, kdy jen pár metrů před sebou nejdřív zahlédl nohy, a když udělal dva kroky, viděl i zbytek mámy. Nejspíš naprosto spokojenou, protože měla hlavu položenou na mechu, přes sebe měla přehozenou mikinu a spala s úsměvem na tváři.

Nicolo na ni ukázal. „Vypadá to, že ji ten nákup fakt zmohl," pronesl bez sebemenší emoce v hlase. „Už se těch těstovin nemůžu dočkat. Kde myslíš, že je má? V kapse té minisukně? Nebo v podprsence? Víš, co si myslím já? Že pravda je určitě někde tam venku."

„Přestaň blbnout," strčil do něj Klein a skočil do příkopu, aby mámu vytáhl.