Zbloudilí

DRUHÁ NEDĚLE, ráno

Probudit se bylo horší. Jeho podvědomí vědělo, že nechce čelit realitě, a tak se průběžně budil a zase usínal, dokud už nebylo v karavanu takového horko, že to nešlo vydržet a ani podvědomí ho nezvládlo zachránit.

A tak otevřel oči.

Máma spala na gauči. Zachumlaná pod dekou působila trochu jako malá holčička. Dnes v noci ji Nicolo vůbec neslyšel přicházet. To znamenalo, že buď nebyla tak ožralá, nebo do ničeho nevrazila, nebo měl Nicolo hodně tvrdý spánek. (Ale protože šlo o mámu, která se nikdy nevracela střízlivá a vždycky do něčeho vrazila, tak to vážně vypadalo na hodně tvrdý spánek, ne-li přímo bezvědomí.)

Nicolo se převalil na záda a skopal ze sebe deku. Teatrálně rozhodil ruce do stran a vzdychl, což přitáhlo Kleinovu pozornost, protože ten se předklonil ze svojí horní postele a nakoukl dolů. „Dobré ráno!" zanotoval. Veselý a spokojený, jako kdyby byl dnešek nejlepší den na světě.

Nicolo nakrčil nos. „Je tu horko," vyštěkl okamžitě a kopl patou do matrace. To ale jeho frustraci vůbec nepomohlo.

„Tak otevři dveře," navrhl Klein. Pořád visel hlavou dolů a ksichtil se. A protože mu v danou chvíli všechna krev mířila do hlavy, byl červený jako... No Nicolo by řekl jako zadek paviána.

„Je to daleko," zamručel. Natáhl ke dveřím ruku a názorně demonstroval, že na kliku nedosáhne. Takže celý ten plán s otevíráním byl naprosto nesmyslný. Nechal ruku odevzdaně klesnout a otráveně vzdychl.

Klein, respektive jeho hlava, najednou zmizela a za chvíli bylo slyšet: „Tak na to zapomeň, já tam nejdu. Ty máš postel dole, tak pohni prdelí."

„Hej! To není fér!" reagoval Nicolo naštvaně, protože tohle bylo vyloženě nasrávací. „Já dolní postel nikdy nechtěl! A neplatím už dost za to, že tady spím? Musím ještě chodit otevírat dveře?"

„Já zas musím pokaždé lézt dolů, když se mi chce v noci na záchod."

Nicolo ohrnul horní ret, což byl jediný pohyb kromě mluvení a dýchání, kterého byl schopný. „Takže mám platit za to, že se neumíš vychcat před spaním? Není ožralá matka, co mi neustále leze do postele, dostatečný důvod, abys šel dveře otevřít ty?"

Chvíli bylo ticho. Pak se horní matrace pohnula, Klein vzdychl a najednou stál v celé své otrávenosti na zemi. „Ty malej protivnej manipulátore," zavrčel. Ale zároveň došel ke dveřím a otevřel je, takže se mohl Nicolo spokojeně usmát.

Vítězství!

Aspoň nějaké, když všechno ostatní projel.

Klein se pak vrátil, sebral z horní matrace mobil a hodil ho Nicolovi. „Psala ti Maria. Je na mě kvůli tomu včerejšku dost naštvaná. Mohl bys jí laskavě říct, že jsem nejlepší brácha na světě?"

„Hm... To asi nepůjde," zavrtěl Nicolo hlavou, ale telefon si vzal.

„Proč by to jako nešlo?"

Nicolo pokrčil rameny. „Protože nejlepší brácha na světě jsem já," nadhodil, ale v další vteřině se musel odkulit na bok, jinak by ho Kleinova odporná hnáta kopla. Takhle se o něj jen otřela. Nicolo pobaveně vyplázl jazyk a pak ještě pobaveněji sledoval, jak Klein odchází do sprchy a něco si pro sebe mumlá.

Teprve poté vzal telefon a otevřel příchozí zprávy.

První zpráva od Marii přišla před půlnocí a byla překvapivě rázná.

Maria: Nikde tě tu nevidím, tak DOUFÁÁÁM, že jsi s Nicolem!

V další, která dorazila kolem jedné, ráznost vystřídala opilost.