Zbloudilí

PÁTEK, dopoledne

Ke karavanu došel sám, protože hned na začátku kempu narazili na Mariu s Dustinem, a jestli na něco Nicolo rozhodně neměl náladu, tak to byly kecy otravné usoplené opice a Mariiny soucitné pohledy. Beztak by ho v nestřeženou chvíli pohladila po vlasech a řekla mu, že všechno bude v pořádku.

A tak se od nich raději oddělil s tím, že musí pracovat na komiksu. Což byla pravda jen napůl, protože pracovat na něm nemusel. Chtěl. Šíleně moc, protože věděl, že každý obrázek a každá čára znamená blížící se konec tohoto příběhu. Poté začne nový. Další.

A ze Zbloudilé trojky se stane čtyřka.

Ještě předtím, než začal kreslit, si celý sešit prošel, aby měl jistotu, že všechny příběhové linky sedí. Cesta do Tokia byla jedna z těch méně komplikovaných, přesto mu přišlo, že jde o hodně dobrý díl.

A pak... kreslil.

StarSida, jak vytahuje pistoli a říká: „Zkus to, ty šmejde."

Skauta, který na něj upřeně hledí a čeká, co bratr udělá.

Jeden obrázek věnoval kulce, co zrovna vystřelila z hlavně pistole.

Byl tak zabraný do práce, že vůbec nevnímal okolní svět. Přestože bylo v karavanu horko a on chtěl jít původně k venkovnímu stolu, tolik se do příběhu ponořil, až sám sobě nedokázal říct, proč vlastně sedí tady. A možná proto nezaregistroval smích, který byl s každou vteřinou blíž a který nepatřil nikomu jinému než jeho mámě.

Nicolo znal přesně tři důvody, proč by mohla mít máma dobrou náladu.

Zaprvé, byla opilá. To byl ten nejčastější důvod.

Zadruhé, získala větší obnos peněz, což znamenalo, že je z někoho vymámila, nebo šlohla.

Zatřetí... flirtovala. A to byl podle afektovanosti přesně tenhle případ.

Nicolo automaticky vzhlédl a jako první si všiml mámy, která stála ve dveřích a vážně nepůsobila nameteně. Vidět ji stát rovně takhle brzo bylo vyloženě zvláštní a Nicola dokonce napadlo, jestli neztratil pojem o čase a není ve skutečnosti už večer.

Ačkoliv pochyboval, že by ho Dominik nechal vyklouznout z rande.

„Nicolo, zlatíčko," zaševelila mile, ale než mohla cokoli dalšího říct, narval se do karavanu chlap, co mohl mít docela určitě dva metry. Nebyl tlustý, ani přehnaně namakaný, ale stejně Nicolovi přišlo, že zabíral snad všechen prostor od podlahy po strop, ode zdi ke zdi.

„Nicolo, zlatíčko, mohl bys nás tady na chvíli nechat o samotě?" pokračovala máma a vykouzlila jeden ze svých kouzelných úsměvů. Což by Nicolo možná ocenil, kdyby věděl, že nejde z její strany jen o vypočítavost, protože... Kdyby na něj byla hnusná, vyprskla, ať vypadne, rozhodně by jí to nijak neusnadnil.

Takhle jen obrátil oči v sloup a přikývl. „Jo," vzdychl. Zavřel skicák, natáhl se pro sešit na poznámky, začal sbírat tužky, propisky, gumu...

„Bude to trvat ještě dlouho?" vyštěkl chlap zničehonic, až sebou Nicolo překvapeně trhl. Koukl na chlapa, respektive na jeho otrávený ksicht, a tím nejpomalejším způsobem, jakým uměl, si zastrčil ořezávátko do kapsy. A ještě vyzývavě povytáhl obočí.

„Děláš to schválně?" zavrčel chlap nedočkavě. Jo, asi se nemohl dočkat, až mámu přehne... Nicolo zamrkal, aby tu myšlenku vyhnal z hlavy.

„Ne, dělám to neschválně. Vůbec to není proto, že seš debil," odsekl. A hned nato koukl na mámu, která nejspíš hodlala předstírat, že tam vůbec není. „Zapomeň, že to budete dělat u mě na posteli. Vem si ho laskavě k sobě na gauč!"