Zakázaná Láska

#část50 - Vaření

Po nádherné noci - asi vám nemusím říkat, co se dělo - jsem jela domů. V přítomnosti Stefa. Jeli jsme k nám, pozvala jsem ho na oběd. Navrhla jsem, že uvařím a on přijal. Avšak pod podmínkou, že mi s vařením pomůže. Jak moc romantické to bylo, když mi to řekl.

Konečně jsme dojeli ke mě domů. Nikdo doma nebyl. Celkem jsem se divila, teda do té doby, dokud jsem nenašla vzkaz od mamky, který ležel v obývacím pokoji na stolku.

Miláčku,

Jeli jsme s Roxy na menší výlet k tetě Ruth. Vrátíme se zítra. Užívej si ten den bez staroušů. Máme tě rádi. Máme tě rádi.

Máma a Táta

"Zdá se, že dnes budeme papat sami." Snažila jsem se co nejvíc sladce usmát na Stefa.

"Těším se." Mrknul na mě a začal se na mě nějak až moc zamyšleně koukat.

"Proč se na mě takhle koukáš?" Hodila jsem po něm nechápavý pohled a štouchla jsem ho do levého ramene.

"Jen jsem se zamyslel nad..." Dál větu nedořekl.

"Nad?" Pozvedla jsem obočí.

"Nad tím, jak ti to dnes sluší." Vypláznul na mě jazyk.

"Nevím proč, ale ani trošičku vám nevěřím pane." Odpochodovala jsem směr kuchyně.

Otevřela jsem ledničku, abych zijstila, co doma máme a do tedy budu vařit. K mému obrovskému štěstí, jsme doma neměli v podstatě nic. Z mléka, másla, vajec a pár jogurtů jsem toho moc uvařit nemohla. Popošla jsem tedy za Stefenem a dotáhla ho k ledničce.

"Buď pojedeme nakoupit, nebo si můžeme k obědu třeba ohřát jogurt." Zasmála jsem se a kroužila mu jahodovým jogurtem před obličejem.

"Přestaň s tím..." Zasmál se a vzal mi jogurt z ruky. Následně jej položil do ledničky tam, kde byl předtím. "... Pojedeme nakoupit?" Zeptal se mě.

"Super!" Vypískla jsem.

"Myslel jsem jídlo." Líbnul mě na tvář a ušklíbnul se na mě.

"Ach jo." Zasmála jsem se.

Během několika vteřin jsem teda vyběhla nahoru do svého pokoje se převléknout. Do té chvíle, jsem na sobě totiž měla Stefovi tepláky a volnější tričko. Oblékla jsem si tedy bílé letní šaty a na ně jsem hodila květinkový svetr. Jako boty jsem si vzala žabky. Seběhla jsem dolů a zastavila jsem se těsně před Stefenem, který byl opět zahleděný do svého telefonu.

"Zase závislák." Vytrhla jsem mu telefon z ruky a schovala jsem jej do kabelky, která ležela vedle mě na komodě.

"A ty zase modelka, jako obvykle." Usmál se a plácnul mě po zadku.

"Jdeme?" Zeptala jsem se nakonec, po dlouhém koukání se mu do jeho krásných očí.

"Jak si přeješ." Otevřel mi dveře.

Chtěla jsem řídit a Stef nakonec souhlasil. Za poslechu písničky 'Love Me Like You Do' jsme vyjeli z krajní čtvrti New Yorku skoro do centra. Během cesty jsme se Stefem zpívali a smáli jsme se. Shruba čtvrt hodiny před dojezdem do cíle - supermarketu - jsme začali debatovat, co vlastně budeme vařit. Bylo už asi půl dvanácté, když jsme tam dojeli. Nákup nám zabral snad celou věčnost. Nikdy jsem nevěděla, jakej je mezi masem rozdíl. Asi i z toho důvodu, že jsem vždy vzala první, které jsem uviděla a neřešila jsem, na jakých jatkách bylo zvíře, ze kterého maso pochází zabito, nebo jestli zvíře, které dřív mělo toto maso na těle bylo dopované nějakými umělými látkami. Vždy mi to bylo jedno, to které se mi líbilo jsem vzala. Tohle byl jeden z rozdílů mezi mnou a ním. On se vždy díval na kvalitu a já na vzhled. Krásně jsme se tedy doplňovali.

Po dlouhém vybírání výhradně BIO potravin, jsme se konečně dostali k pokladnám. Jak dlouho té prodavačce trvalo naskenovat pár čárových kódů od našich - výhradně BIO - potravin, vám asi ani říkat nemusím. Nakonec jsme tedy zaplatili a s papírovými taškami v rukách jsme se vydali na pospas skoro letnímu slunci před supermarketem.

***

"Vaříš dlouho?" Zeptal se mě aniž by odtruhnul svůj pohled od brambory, která se stala jeho obětí při oškrabování.

"Celkem." Podívala jsem se na něho.

"Plnohodnotná odpověď." Zasmál se, ale pořád se na mě nekoukl.

"Když mi bylo deset, měla jsem narozeninovou oslavu. Teda vlastně jen s Rose. Koukaly jsme se na jeden pořad v televizi, měly jsme to tenkrát místo zábavných narozeninových her a tak. Byl o vaření. Dva lidi uvařili jídlo a pak si ho vyměnili. Kolikrát to byl hroznej hnus." Zasmála jsem se při vzpomínce.

"A dál?" Řekl a já jsem si všimla, že místo škrabání brambory - vlastně pořád té první - seděl na barové židli a bedlivě mě pozoroval.

"Škrabej, nebo nic nebude." Ukázala jsem na bramboru a snažila se udělat pohled štěněte, který mi nikdy moc nešel.

"Dobře, ale prosím povídej." Udělal pohled štěněte on, tentokrát však vydařený.

"Napadlo nás to zkusit. Uvařily jsme každá svůj pokrm. Měly jsme v podstatě základní suroviny, jako je maso, brambory, zelenina, mouka, mléko... Prostě všechno co bylo v lednici. Rose uvařila brambory s nějakým blivajzem..." Nad touto myšlenkou jsme se oba zasmáli. "...Já jsem vařila nějaký plátky masa s bramborovou kaší a zeleninou. K mému štěstí to bylo celkem dobrý. No a od té doby vařím." Podívala jsem se na Stefa a ten byl mým příběhem uchvácenej tak, že zase nic nedělal.

"Super!" Řekl najednou.

"Dej mi tu bramboru, nebo budeme jíst nejdřív za sto let." Sebrala jsem mu ji z ruky. Vzal mi ji zpátky.

"Ne. Chci ti pomoct, navíc chci umřít společně s tebou, takže to jídlo za sto let je dobrej nápad." Zasmál se.

"To já taky." Hodila jsem po něm malý úsměv.

"Miluju tě Cher Vaughanová. Tak strašně moc tě miluju." Nahnul se ke mě a začal mě líbat.

Ano, tohoto jsem se už nikdy nechtěla vzdát a chtěla jsem, aby tento pocit byl prostě nekonečný.

Ahoj!❤️
Poslední část mého příběhu. Doufám, že jsem vás nezklamala. Ještě mě čeká epilog, pokusím se o něj co nejdřív. ❤️❤️❤️Ještě bych vám chtěla říct, že nemusíte být smutní, že tento příběh končí. Píšu nový a snad se vám bude líbit. Tady je odkaz ➡️ http://w.tt/1IDw6cA ...To je teda všechno, já doufám, že jste toto četli rádi a že vám bude Cher alespoň malinko chybět. Pokud se vám můj příběh líbit tak dejte prosím VOTE, ať vím, jak na tom jsem❤️❤️❤️❤️ Děkuju moc, bez vás bych to dokonce nedotáhla❤️ Jste nejlepší! Naprosto!
- Denisakonen -