Zakázaná Láska

#část8 - Medailon

Policajti byli tak vstřícní, že mě zavezli domů. Půlku cesty sice pořád mluvili o tom, jaký ke mě mají respekt z toho, že se Jaye nebojím a tak. Kdybych řekla, že je mi to úplně jedno, lhala bych, ale v tu chvilku jsem se cítila neskutečně dobře. Byla jsem taková... Svobodná. Od Jaye jsem měla minimálně na dva dny pokoj, protože seděl v lochu a čekal, až jeho dokonalá rodina, se kterou se moc nestýká a poslední dobou se s ní moc nemusí, zaplatí zálohu a celkem dost vysoký odškodnění. Ani se tomu pánovi nedivím, že si řekl o tolik.

Když jsem dojela domů, pozdravila jsem rodiče, vyběhla jsem do pokoje nahoru a rovnou jsem si vzala čistý ručník a odkráčela jsem do sprchy. Potřebovala jsem ze sebe smýf všechen ten stres a pot. Všechny špatné pocity a špínu. Měla jsem fůru času. Byla jsem úplně v klidu. Nikdo si ze mě nedělal taxíka a to mi opravdu nevadilo. Byla jsem spokojená. Jediné co mi ještě chybělo... Potřebovala jsem to někomu říct.

Další ráno jsem se rozhodla, že zajedu za Rosie.  Dala jsem si rychlou snídani, ušpIněné nádobí jsem naskládala do myčky a utíkala jsem na zahradu, kde jsem si ještě rychle udělala pár cviků z jógy. Byl teplý den. Oblékla jsem si tedy pouze šortky a nějaké to tílko s kardiganem přes to. Neřešila jsem to. Když jsem měla všechno hotové co jsem chtěla mít, sbalila jsem si všechny věci do kabelky a vyšla jsem do garáže k autu. Vyjela jsem k Rosie, cestou jsem se ale stavila supermarketu, kde jsem koupila Rosiiny oblíbené sušenky a bonbóny.  Také mě napadlo nakoupit nějaké potraviny, abychom si mohly něco uvařit, ale nakonec jsem to vzdala, že při nejhorším bychom si zašly společně na oběd. Zaplatila jsem kartou - díky Bohu za bezkontaktní karty - a všimla jsem si, jak venku nějaký starý pán, chodí okolo mého auta. Co chce udělat? Vyšla jsem ven před supermarket. Starý pán neustále postával u mého auta. Naháněl mi po pravdě malinko strach.

"Promiňte pane, potřebujete něco?" zeptala jsem se a podívala jsem se podle mě celkem mile na  starého pána. Byl ušmudlaný, měl špinavé a roztrhané oblečení. Podle jeho stylu oblékání a chování jsem usoudila, že měl hlad.

"Promiňte je mi to hrozně trapné, ale jste jediná, které jsem se ještě nezeptal. Neměla by jste prosím vás třeba rohlík? Mám hrozný hlad a..." v očích měl slzy. Bylo mi ho líto.

"Pane, tady máte dvacet dolarů. Kupte si jídlo." dobrý skutek se v mé smůle s Jayem vyjímal na mém seznamu.

"Děkuji." poděkoval s úsměvem a vydal se do supermarketu.

Sedla jsem si do auta a náhle jsem si vzpomněla, že táta dal do mého auta nějaké oblečení, které nenosí. Otevřela jsem dveře a mírným hlasem jsem zařvala "Pane!". Starý pán se otočil a podíval se na mě s překvapeným výrazem, který měl asi vyjadřovat 'co se děje'.

"Vzpomněla jsem si, že mi otec dal nějaké oblečení, ať ho odvezu do nějaké sbírky pro chudé, ale vezměte si je, bude to lepší, než je prodat."

"Jste hodná slečno. Nevím jak bych vám poděkoval." Usmál se na mě tím nejvíc šťastným pohledem na světě.

"To nestojí za nic. Užívejte ho dobře." Usmála jsem se na něj a v hlavě jsem se bouchla do ramene, za to, jakou blbost jsem právě řekla.

"Vezměte si zde prosím tento medajlonek. Je to jediné co mám, ale jsem nemocný a života mi zbývá málo. Prosím, trvám na tom, ať vám nosí štěstí." Podával mi krásný medajlonek. Bylo mi trapné si jej vzít, ale natahoval ke mě ruku čím dál tím víc, že už jsem vlastně neměla ani na výběr.

"Ehm... tak děkuji." a s úsměvem jsem odešla zpět do auta. Nakonec jsem mu zamávala a odjela jsem.

Ahoj, tak jak se vám tato část líbila?? Co si myslíte, že se stane s Jayem? Mám obrovskou radost. Děkuju za komenty, vote a reads. Jste dokonalá podpora :) <3
- K