Zakázaná Láska

#část11 - Slzy

Po chvíli jsem si až uvědomila, že jsem v nemocnici. Nakonec, jsem přes tu odpornou bolest v hlavě, pokusila mírně nedzvednout. Bohužel, hlavu jsem vydržela mít zvedlou pouze nějakých pět sekund. Za tu krátkou dobu jsem si ale stačila povšimnout své ruky, ve které byly zapíchané různé hadičky. Taky jen zahlídla, že v rohu seděl kluk. Podívala jsem se znovu, tentokrát lépe, protože mě vyvedlo z míry, že tam vlastně někdo byl. Oči měl plné slz, ale jako Jay rozhodně nevypadal. Kdy taky Jay brečel žejo?

"Slečno jste v pořádku?" Tekly mu slzy po tváři, nechápu proč. Vůbec ho neznám a předpokládám, že on mě taky ne. Vlastně vypadal i trošku v šoku.

"Ehm, asi ano. Všechno mě bolí, ale žiju. Teda zatím." Pousmála jsem se.

"Abych se představil, jmenuji se Stefen." řekl sice nesměle, ale pořád se usmíval. Měl v sobě plno optimismu, i přes ty slzy co mu tekly po tvářích.

"Já jsem Cher. Ehm, můžu se zeptat, proč pláčeš? Stalo se něco?" Odjakživa jsem měla ráda citlivý kluky, ale jestli brečel kvůli mě, přišlo mi to zbytečný.

"Víš, viděl jsem, jak tě ten kluk bil, bylo to hrozný. Zmlátil jsem ho. Byla jsi asi v bezvědomí, teda asi určitě. Zavolal jsem co nejrychleji sanitku. Řekli, že máš dvě zlomená žebra a zlomenou nohu. Máš potlučený obličej. Bál jsem se o tebe." Zadíval se mi do očí.

"Moc ti za to děkuju, jsem ti vděčná. Musím ti to nějak vynahradit, jak bych mohla..." Nenechal mě dopovědět větu, kterou jsem mu chtěla poděkovat.

"Neděkuj, tak nádhernou holku, jako jsi ty bych nikdy nenechal mlátit ubožákem jako je ten kluk. A vlastně, odkud jej znáš?"

"No vlastně je to můj přítel, teda do té doby byl." Můj obličej v tu chvíli vydal fakt divnej úšklebek. Chtěla jsem se zamračit, ale díky bolesti, kterou modřiny na obličeji způsobovaly, jsem moc mimiku používat nemohla.

"Zbabělec, proč ti to provedl? Nenechám tě od něj už nikdy zmlátit, přísahám." Pousmál se a ukázal dvěma prstama u sebe na znamení přísahy.

"Ale proč to pro mě, obyčejnou holku všechno děláš Stefene? Ani mě neznáš. Nevíš náhodou, za jak dlouho mě odsud pustí?" Usmála jsem se na něj, ale jen lehce, aby z toho úsměvu zase nebyl nějakej divnej ksicht.

"Jsi jedinečná. Nádherná. Pustí tě nejdříve za dva týdny. A to nejdříve. Vím, že je to teď asi trošku nevhodný, ale můžu tě po propuštění pozvat někam na oběd?"

"Jasně že jo. Ale platím já, jako dík za ochranu." snažila jsem se alespoň mu to nějak oplatit.

"Ne, poděkuješ mi tím, že se mnou půjdeš a říkej mi Stef prosím." usmál se, rozloučil se a odešel.

Byl tak hodný a elegantní. Dokonalý a poctivý. Nikdy by nenechal svou holku platit jídlo a aby ho holka vozila kam potřebuje. Navíc se neustále usmíval, i přes to, že byl třeba smutný. S Jayem to utnu. A jsem pevně rozhodnutá.

Ahoj, zase jako každý večer i dnes přidávám další část. Tady je. Doufám že dáte vote a zanecháte komentář. Děkuju za to, že to čtete :))))
- K