Zakázaná Láska

#část46 - Humor

"Zítra vás snad už propustíme. Uvidíme podle ranní vizity." Pousmála se sestra a spěšne vyšla ze dveří.

V nemocnici už jsem ležela třetí týden a dalo mi to dost času na přemýšlení. Během mého v celku klidného pobytu v nemocnici jsem se stihla naučit na maturitu, která bude už za týden a udobřit se se Stefenem. No... Udobřit. Bavíme se spolu, ale není to tak, jako dřív. Za celou dobu, co jsem tam ležela za mnou chodil každý den, ale neměli jsme si toho spolu moc co říkat. Většinou to byly debaty typu:

'Co bylo dneska v práci?'

'Za jak dlouho budeš teda maturovat? Bojíš se?'

'Brzo se uzdravíš!'

Prostě to byla taková ta klasika. Taky se tam za mnou stavila Rosie. Bavily jsme se o všem možném. Co se všechno stalo za tu dobu, co jsem byla v bezvědomí. Taky jsem se jí ptala, jestli se někdy v mém pokoji nebavila se Stefenem o mě. Samozřejmě, že to byla Rose. Ale musela jsem se prostě ujistit. Nikdy nevíte.

***

Konečně jsem dojela domů. Na posteli na mě čekal balíček od mámy a balíček od Stefena, který musí pracovat a tak mi jej nemůže dát sám. Na obou bylo napsáno 'Vítej doma!' a oba byly zabaleny do barevných papírů a převázané mašlí.

V prvním - od mámy - byl přívěsek na Pandoru. To je můj náramek. Byl to přívěsek s nápisem 'Nejlepší dcera'. Přívěsků od ní jsem měla už tak hrozně moc, ale tento byl na sto procent ten nejhezčí. Po chvíli prohlížení jej, jsem si ho nasadila na náramek a ještě chvíli se kochala jeho krásou.

Ve druhém - od Stefena - byly boty. Byly to přesně ty boty, na které jsem se koukala v těsně před tou nehodou. Jak to mohl vědět? Po chvíli chození v nich po pokoji a prohlížení si jich, jsem vyhrabala v krabici od bot malinkatý vzkaz.

'Asi si říkáš, jak jsem mohl vědět, že zrovna tyto boty chceš. Byl jsem na druhé straně ulice, když jsi vcházela do obchodu. Až jsi odešla, jednoduše jsem do obchodu šel a zeptal se na ně prodavačky, která mi ochotně a dobrovolně tuto informaci podala. Doufám, že se na mě moc nezlobíš a taky doufám, že se ti líbí a máš z nich radost. -Stefen'

Jediné, co jsem si v tu chvíli po přečtení vzkazu řekla bylo "Mizera jeden." a dokonce jsem to řekla nahlas. Ale měl pravdu, opravdu jsem z nich měla radost. Pár minut na to jsem mu zavolala. Použila jsem na ten hovor zároveň svou energii, kterou jsem si v nemocnici dobíjela, ale zároveň i humor, který jsem v ní moc nepoužila. Teda kromě toho sarkastického.

"Ahoj Cherrie, jak se citíš?" Zvedl mi telefon.

"Ty mě sleduješ Sherlocku?" Stála jsem s mobilem v ruce před zrcadlem a dělala na sebe podezíravý výraz.

"Ale vůbec né, štěnice jsou o mnoho praktičtější." Vtip mi oplatil a zasmál se.

"Děkuju." Řekla jsem.

"Nemáš vůbec zaco, líbí se ti?"

"Jsou dokonalý. Co jsem ti dlužná?" Řekla jsem a zdůraznila sloo dokonalý.

"Možná večeři?" Zeptal se nadějně.

"Dneska?" Zeptala jsem se a zakousla jsem se do rtu.

"Bude mi potěšením." Zašeptal asi pro lepší efekt a pak mi nechal prostor, abych zase mluvila já.

"Alespoň je využiju." Zasmála jsem se a podívala jsem se na ty boty.

"Dobře, vyzvednu tě v sedm před vaším." Rozloučil se a položil telefon.

Začala zběsilá honička, jakými šaty zakrýt modřinu na mé ruce. Myslím si, že kdyby mě někdo viděl, musel by se smát. Vytahovala jsem jedny za druhými a postupně je házela na zem. Po půl hodině rozhodování jsem našla konečně ty vhodné. Byly to tmavě modré šaty s krajkovými rukávy a dokonale se hodily k těm sametovým lodičkám od Stefa. Nakonec jsem zkrotila i své vlasy, díky kterým jsem se na sebe frustrovaně dívala půl hodiny do zrcadla.

Ahoj! Po celkem delší době kapitola. Měla jsem celkem problém ji napsat, je celkem o ničem, ale příště to bude lepší. Prosím o vaše názory a moc vám za všechno děkuju. Nesmírně mi pomáhate!

- Denisakonen -