Zakázaná Láska

#část13 - Zpráva

Ráno - mohlo být asi tak deset hodin - se otevřely dveře, ale tentokrát tam sestra nestála. Ta tu zřejmě byla už dříve, protože jsem si všimla nově doplněných léků, vedle mého nemocničního lůžka. Vizity oddělení byly vždy hrozně brzy z rána, což mně absolutně nevyhovovalo. Vždy jsem dávala mnohem víc přednost tomu jít spát pozdě a přispat si ráno, než abych šla spát brzy a vstávala dříve.

"Ahoj." Usmála jsem se a byla jsem celkem ráda, že jsem nebyla zase sama. Nedokážu si představit, jak jsem v tu chvíli musela vypadat. Mé vlasy neviděli už nějakou tu dobu šampon a to nemluvím o svém obličeji.

"Ahoj Cher." Pousmál se na mě a přišel k posteli, kde se posadil na židli vedle ní. Úsměv byl krásný, ale nebyl to jeho klasický, upřímný úsměv, který by dokázal rozzářit den snad každému. Byl to vynucený úsměv.

"To nebyl zrovna nejupřímnější úsměv." Řekla jsem potichu, on se na mě soucitně podíval.

"Koukej, já vím, že se známe asi týden, ale je tady něco, co mě k tobě hrozně táhne. Není to jen tím, že jsi krásná, chytrá a máš to v hlavě uspořádaný. Je v tobě něco zvláštního, co je pro mě jako magnet. Cher, mám tě hrozně rád, ale..." Sklopil hlavu k zemi.

Měla jsem být v nemocnici ještě týden a půl a už tady byla další špatná zpráva? To snad ne. V tu chvíli se mi v hlavě odehrávaly ty nejhorší možné scénáře.

"Ale?" Zvedla jsem hlavu směrem k té jeho.

"No, je tady jedna věc. Jak už jsem se zmínil dřív, v New Yorku bydlím jen přechodně, normálně bydlím v Kalifornii, kam se taky musím vrátit." Jeho hlava, naopak od té mé poklesla.

"Doopravdy musíš odjet? Proč zrovna teď?" Vykulila jsem na něho oči, ale ne nějak moc přehnaně. Jen tak vylekaně, smutně.

"Bohužel musím. Hrozně mě to mrzí. Princezno, slibuju, že ti budu volat a psát. Přiletím za tebou kdykoliv, kdy to bude možný, prostě na tebe nezapomenu. Na tebe se nedá zapomenout." Byl smutný, najednou, jako by se jeho optimismus vytratil.

"To nemůže být pravda." Špitla jsem si potichu pod nosem, zatímco se mi nahrnuly slzy do očí.

"Něco jsem ti koupil. Koukni se na to, až ti bude nejhůř. Mám tě rád. Letadlo mi odlétá za dvě hodiny." Také měl v očích slzy, ale snažil se je udržet.

"Dobře, stejně tě tady nemůžu držet, nebo?" Pousmála jsem se.

"Je mi to hrozně líto, přijedu co nejdřív to půjde, slibuju." Pohladil mě po tváři.

"Platí, ale teď už běž, nebo ti uletí to letadlo." Snažila jsem se loučení urychlit. Nechtěla jsem, aby viděl, jak se za chvíli psychicky zhroutím z toho, že kluk, který mi tak moc zamotal hlavu odjíždí na druhý konec států.

"Dobře, mám tě rád." Políbil mě na čelo a pustil moji ruku, kterou celou dobu držel.

"Taky tě mám ráda." Smutně jsem se usmála.

Načež přešel ke dveřím, otevřel je, naposledy se otočil mým směrem, soucitně se usmál a dveře zavřel. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Chyběl mi hned a bylo mi hrozně. Ale na druhou stranu, já dostala pusu na čelo. To mi došlo až po pár minutách. Proč jen ale musí bydlet tak daleko? Koneckonců, na sociálních sítích můžete najít spoustu párů, které mají vztah na dálku a zvládají to, nebo ne? Nad všemi těmi myšlenkami na to všechno mi tekly slzy z očí. Bylo to zvláštní. V lásce mám smůlu, mé srdce si zřejmě neumí vybrat člověka, se kterým můžu normálně žít. Každý den a šťastná. S Jayem se budu prát sama, budu se snažit vyhýbat se mu co nejvíc. Jak fyzicky, tak psychicky. Vlastně ani neplánuju toho blba v životě ještě vidět.

Ahoj! Váš dnešní názor? Já myslím, že Cher to má vážně těžký. Uvidíme, jak se bude mít dál. Co si myslíte vy? Prosím o komentáře!
- K