Moje vina

Kapitola druhá

Paní Prattová byla v Ceetonu oblíbená. Na všechny byla vždycky tak milá. Někdy ale byla milá i na lidi, kteří si to nezasloužili. Na její pohřeb přišlo dost lidí. Byla jsem tam s Dramondem, protože byl součástí rodiny a přišlo mi správné ho se sebou vzít. Podle pohledů ostatních jsem poznala, že účast Dramonda nevnímali stejně jako já, ale bylo mi to jedno. Znechuceně jsem poslouchala, jak si špitají, že není divu, že paní Prattová zemřela, když bydlela s černou kočkou, která obvykle nosí smůlu. Jak můžou věřit takové pověře? Naopak já jsem si připadala prokletá. Poslední dobou se v mém blízkém okolí stalo až moc tragédií.

Taky mě označovali za její vnučku, což mi nevadilo, protože jsem se i tak cítila. Kromě toho jsem taky cítila velký zármutek. Paní Prattová pro mě byla něco jako babička. Zvala mě k sobě na jídlo a naslouchala mi. Mohla jsem k ní snad kdykoli zajít. Přestože jsem k ní měla tenhle vztah, vždycky jsem jí oslovovala paní Prattová.

Co se týkalo Dramonda, nikdo se o něj nezajímal, a tak jsem se ho sama ujala. Rodičům to nevadilo. Nevím, jestli to bylo úplně nejchytřejší rozhodnutí, protože jsem nikdy předtím žádného domácího mazlíčka nevlastnila. Měla jsem ale Dramonda natolik ráda, že jsem se to rozhodla risknout a on tak nepřišel o domov. Aspoň mi tu mohl dělat společnost, když byli rodiče pořád v práci.

Když jsem Dramonda ubytovala, nic nechápal. Prostě vyšel dveřmi ven a vrátil se k sobě domů. Ničil mě pohled na něj, jak se přes zamčená kočičí dvířka snažil dostat dovnitř a hlasitě mňoukal. Vždycky jsem ho musela odnášet pryč a on to po týdnu nakonec vzdal a zůstal u mě. Zvyknul si tu až natolik, že vždy když jsem šla spát si ke mně vyskočil na postel a schoulil se do klubíčka. Dveře od pokoje jsem vždy nechávala pootevřené, takže kdykoli mohl slézt a dojít si na záchod.

A dům paní Prattové? Po její smrti byl tichý a prázdný. Už jsem ji neměla šanci zahlédnout v okně nebo na zahradě. Někdy jsem jen tak seděla u okna a dům si prohlížela. Byl takový roztomilý a zapadal sem.

Asi po měsíci cedule – Na prodej – zmizela. Zajímalo mě, kdy noví sousedé přijedou. Vždycky jsem viděla, jak jede nějaké auto kolem a byla vzrušená, jestli to už nejsou noví majitelé. Auta u pozemku, však nikdy nezastavila.

Jednou jsem šla po škole s Ann domů. Byly jsme uprostřed konverzace, když v tom jsem uviděla něco, co mě donutilo zmrznout na místě a zmlknout. Třeštila jsem oči do prázdna. Co je na tom špatně? No právě to, že tam kam jsem upírala pohled, by prázdno rozhodně nemělo být!

„Hej, Bon. Bonnie!" Snažila se mě vtáhnout zpět do reality. Její hlas jsem ani moc nevnímala. Jen jsem setrvávala ve své pozici. Periferně jsem zaznamenala, jak Ann otočila hlavu a jak se jí otevřela pusa.

„Panebože..." uniklo jí.

Dům Paní Prattové byl pryč. Krásný domek – na který bych jako majitelka byla pyšná – byl pryč. Noví sousedé srovnali se zemí vše, co bylo na pozemku. Včetně zahrádky paní Prattové. Byl to pro mě šok. Nemyslela jsem si, že by udělali něco takového. Beze slov jsem kráčela k pozemku a prohlížela si zem. Na nic jiného se teď ani dívat nešlo. Tedy kromě cedule na prodej, která ale k jejímu domku nepatřila.

Ten dům byl jedna z mála vzpomínek na paní Prattovou. A teď byla pryč. Jediná vzpomínka, která mi zbyla byl Dramond. Jako by se znovu otevřela rána, která vznikla po její smrti. Klekla jsem si na zem, tam kde ještě dnes ráno byly dveře. Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem právě viděla. Tohle nemůže být realita. Ještě mě prostě nevzbudil budík, protože tohle-tohle se nemohlo stát.

„Bon, to je mi moc líto," Ann si klekla ke mně na zem. Mohlo jí to být líto, ale nemohla chápat, jak se teď cítím. Neměla stejný vztah k paní Prattová jako jsem měla já. Neodpovídala jsem. Jen jsem svým pohledem provrtávala půdu. Podívala jsem se před sebe. Tam kde byla zahrada. Paní Prattová si s ní muselo dát tolik práce. A teď? Teď to všechno bylo pryč.