Moje vina

Kapitola čtrnáctá

„Hej, Bonnie, chápeš ten úkol z matiky?" Tia se zničehonic objevila u mé lavice se sešitem. Konečně to vypadá na normální konverzaci, a ne na nějaký urážky. Chtěla jsem říct že ano, ale že jí s tím nebudu pomáhat, ale ona mě předběhla.

„Oh, promiň, zapomněla jsem, že jsi blbá a nemůžeš mi s tím pomoct," usmála se na mě a já opět měla tak hroznou chuť jí jednu vlepit. Ale nechtěla jsem být další týden po škole, takže jsem se musela držet. Rozhodla jsem se tedy její poznámku ignorovat, čímž jsem si moc nepomohla.

„Tak nejenže jsi blbá, ale dokonce hluchá," naklonila hlavu na stranu a nechápavě se na mě zadívala. Teď jsem se konečně rozhodla něco říct.

„Nejsem hluchá," řekla jsem poměrně klidným hlasem a vstala ze židle, „Jen nebudu odpovídat na debilní kecy. Místo toho se tě zeptám – kdo tě hlídá?" Zkřížila jsem ruce přes prsa. Opět k nám přišlo pár lidí, podívat se co se děje. No jo, je velice 'zajímavé', když se ve třídě rozpoutá nějaký konflikt. Přes Tiin obličej přeběhl náznak strachu, ale hned zase zmizel. Nahradila ho arogance.

Snažit se vyznat se v téhle holce bylo naprosto zbytečné. Neustále měnila svoje chování, takže jako nejlepší možnost mi připadalo ji prostě ignorovat. Což mě nenechala dělat.

„Kdo by mě měl hlídat? Já nejsem ničí pes," odpověděla pyšně.

„Vážně? Včera jsi říkala, že jsi pod dozorem. Kdo je to?" Vyzvídala jsem dál.

„Nikdo!" Řekla napjatě a odešla od mojí lavice. S Ann jsme na sebe pokrčily rameny a do třídy vešla naše matrikářka. Dnes nám suplovala dvě hodiny za sebou, a já netušila, jak to přežiju.

Hodina začala a já látku na tabuli vůbec nechápala. K tomu mě začala bolet hlava a vůbec jsem se ke konci hodiny nedokázala soustředit. Na začátku druhé se mi odvařil mozek, takže jsem byla schopná opisovat z tabule. Bolest hlavy stále neustupovala.

„Bonnie, chápeš to?" Zeptala se mě z ničeho nic učitelka.

„Já – jo, jenom to –," vydala jsem ze sebe. Musím se tvářit, že tomu rozumím. Když budu vypadat jako blbec co nic nechápe, tak se mě akorát bude ptát znova. Vážně jsem teď neměla formu na příjímání nových informací.

„Vše, co jsme se od začátku roku učili, bude ve čtvrt-letce," oznámila nám učitelka. No tak to jsem v háji. I když – háj je ještě slabé slovo.

Druhou hodinu jsem sice přežila jen tak tak, ale nevěděla jsem, jak přežiju trest s Tiou. Vůbec jsem si nedělala hlavu s tím, jak překonám ty další čtyři hodiny. Ne. Já se obávala Tii.

Stejná třída, stejná lavice, stejní lidé. Znuděně jsem seděla ve své lavici a najednou ke mně přiletěl zmuchlaný papírek. Byl od Tii. Místo toho, abych se jím nějak zabývala, jsem jí ho hodila zpátky. Tia na mě vrhla nechápavý pohled a já radši otočila hlavu na druhou stranu, abych se na ní nemusela dívat. Uslyšela jsem, jak na zem přistálo něco těžkého, a vedle mě se odsunula židle. Otočila jsem se a spatřila Tiu jak sedí v mé lavici. Protočila jsem očima a položila hlavu na stůl.

„Co je?" Zeptala se nechápavě, ale zato přátelským hlasem. Opět jsem zvedla hlavu.

„Jsem zmatená, Tio! Chvíli mě urážíš a pak... pak se chováš jako kamarádka. A ty mi nechceš říct, proč se tak chováš. Už mě to fakt nebaví!" Vysvětlila jsem jí rozhozeně.

„Já bych ti to chtěla říct, ale nemůžu," Tia se na mě zadívala lítostivě.

„Když mi to nemůžeš říct, tak mě nech bejt," řekla jsem, vzala svou tašku a odsedla si co nejdál od ní. Když jsem se na ní podívala, tak to vypadalo, že jí má slova ranila. Ale kdyby mi vše vysvětlila, tak bychom si mohly promluvit a nějak to urovnat. Jenže ona mi to není schopná sdělit.