Moje vina

Kapitola sedmá

Ahoj čtenáři! Vím, že vás zatím není moc, a jsem ráda za každého kdo čte (včetně tohohle komentáře). Byla bych ráda, kdybyste se mnou více komunikovali, protože pak nevím, jestli se vám příběh líbí a má smysl psát dál. Občas napsat komentář nebo tak.
Každopádně už nebudu zdržovat užijte si kapitolu!

Po chvilce jsem uslyšela kroky a pak se otevřely dveře. Stála tam Tia a moc vesele se netvářila.

„Aho-," než jsem ze sebe stačila vymáčknout jediné slovo dveře se přede mnou zabouchly. Vlastně jsem se jí nedivila, kdyby se ona objevila před mými dveřmi celá zmáčená tak bych jí asi taky poslala do háje.

„Kdo to byl?" Ozval se ženský hlas.

„Nikdo," odpověděla stručně Tia. Už jsem přišla o veškerou naději, tak jsem se začala loudat k sobě domů. V tom se ale dveře otevřely a stála v nich paní Masenová. Díkybohu se situace se zavřením dveří neopakovala.

„Ahoj, Bonnie, co potřebuješ – proč jsi celá mokrá?" Z přátelského pozdravu přešla do otázky. Mávla jsem nad tím rukou. Teď jsem o tom vážně mluvit nechtěla.

„To je na jindy," vymluvila jsem se, „Jde o to, že jsem byla pryč, zapomněla jsem si klíče a nikdo není doma, tak jestli bych nemohla-," nestihla jsem domluvit a paní Masenová se dala do řeči.

„Ale ovšem! Můžeš tu zůstat přes noc, s tím není žádný problém," uvolnila mi cestu dovnitř a já tomu nechtěla věřit.

„Vážně?" Ujišťovala jsem se, zatímco jsem vcházela do vily.

„Vážně?" Ozvalo se přede mnou to samé slovo, ale bylo vysloveno otráveným tónem. Byla to Tia, která seděla na schodech a pozorovala jak se cizinec – tedy já – vkrádám do jejího domova. Paní Masenová si jí nevšímala a rázně přikývla.

„Samozřejmě," znovu se usmála, „Můžeš se jít osprchovat – když vyjdeš po schodech nahoru, druhé dveře vpravo – a Tia ti půjčí nějaké své oblečení. Že Tio?" Otočila se ke své dceři, která z nápadu, že tu pobudu přes noc, nebyla moc odvázaná. Mě zaplavila vlna úlevy. Jen něco zamumlala a její matka to vzala jako souhlas.

„A pak můžeš přespat u Tii v pokoji nebo v pokoji pro hosty, je to na tobě," viděla jsem, jak se Tia chystá něco vztekle namítnout, ale už jsem ji předběhla já.

„Vyspím se v pokoji pro hosty, děkuji," vsadila bych se, že kdybych spala ve stejném pokoji jako Tia, tak bych měla nula procentní šanci na přežití, protože by mě zadusila polštářem. Nebo by se mě zbavila nějakým jiným způsobem. Záleží na tom, jak je kreativní. Navíc když to byl její pokoj, tak bylo na ní, kdo by tam měl a neměl přespat.

„Tak dobře," paní Masenová odešla pryč, takže jsem byla sama s Tiou.

„Zuj si boty," řekla najednou místo nějaké uštěpačné poznámky.

„Cože?" Vypadlo ze mě překvapeně.

„Zuj si boty, ať nám tu nenasviníš," zopakovala a kývla hlavou někam vedle mě. Podívala jsem se tam a zjistila, že mluvila o botníku. Zula jsem si tedy boty, uklidila je a podívala se znovu na Tiu.

„Co je?" Prohodila.

„Nic já jen-,"

„Běž se vysprchovat, já ti zatím najdu nějaké pyžamo, nebudeš tu kapat na podlahu," zvedla se ze schodů a odešla nahoru. Neříkala to nijak nadšeně, ale nezněla ani naštvaně. Zkrátka byla smířená s tím, že už se mě nezbaví.

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Nebyla jsem z vily vykopnuta na chladnou, temnou ulici, kde by si mě někdo našel a podřízl mě. Dobře to přeháním. Pokud vím, tak se v Ceetonu zabijáci nevyskytují. Nebo se o tom mlčí.