Moje vina

Kapitola pátá

Přečetla jsem si lístek znova. Mate mě pozval do parku? Tohle se mi musí jen zdát. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem to Ann říkat, ale taky jsem si trochu myslela, že Mate o mně neví. Teď jsem věděla, že jsme se obě mýlily. Ann si všimla, jak nábožně na něco zírám, a tak přeběhla půlku chodby – protože od sebe máme daleko skříňky – a podívala se co to je. Ano, z takové vzdálenosti něco postřehla.

„Co, tam máš?" Zeptala se mě a já jí pyšně ukázala lísteček.

„Mate mě pozval do parku," znovu jsem se usmála, „Vidíš, ví o mé existenci."

„Oooo, co ti asi může chtít?" Ann z toho měla stejnou radost jako já.

„Vůbec nevím," zazubila jsem se na ní a lísteček si dala do penálu.

•••

Nikdy jsem tak moc nechtěla, aby už byly tři hodiny odpoledne. Byla jsem natěšená a zároveň nervózní. Co mi asi Mate chce? Možná to vůbec nesouvisí s přiznáním, že má na mě taky crush, což by pro mě bylo ideální. Co když chce jen vysvětlit nějakej úkol? Nebo mě jen jako kamarádku pozval na zmrzlinu. I když my dva se ani moc neznáme, tak proč by mě vlastně někam zval nebo ode mě chtěl poradit? Nemám reputaci přátelský extrovertní holky nebo nerda.

Když bylo za deset minut tři, už mi to nedalo a vyšla jsem z domu. Stejně nějakou chvíli trvá, než tam dojdu. Žaludek jsem měla stažený nervozitou. Vzala jsem si se sebou peněženku a blok na kreslení, kdyby se třeba někde zdržel a já se mohla zabavit. Když jsem došla na místo, sedla jsem si na lavičku a rozhlédla se kolem.

Uviděla jsem malou holčičku, jak si hraje na pískovišti. Na tváři se mi sám od sebe vyloudil úsměv. Připomnělo mi to mě a Steva, když jsme byly děti. Hrozně často jsme sem chodili si hrát. Vždy po škole jsme si sem zašli minimálně na půl hodiny a teprve pak jsme zamířili domů. Úsměv mi na tváři rychle povadl, když jsem pomyslela na Steva.

Rozhodla jsem, že by bylo lepší nad ním moc nepřemýšlet, a tak jsem začala kreslit lidi kolem sebe. Když jsem měla čas, byla někde na veřejnosti a neměla se sebou blok, tak jsem jen pozorovala lidi. Co dnes mají na sobě, jak se tváří a tak dál.

Stejně ještě nebyly tři. Když jsem pokreslila celou stránku podívala jsem se na čas. Bylo čtvrt na čtyři. Asi ho jen něco zdrželo. Kreslila jsem dál a řekla si, že si s tím nebudu lámat hlavu. U Ann jsem byla zvyklá, že přijde aspoň o půl hodiny později, než je původní domluvený čas. Čekala jsem další čtvrt hodiny a z toho bylo pak půl hodiny, hodina. Během toho jsem si koupila zmrzlinu, protože jsem dostala hlad. Ta nejsladší zmrzlina ale neutišila mojí hořkou zlost. Byla jsem naštvaná, ale vlastně jsem nevěděla na koho. Jestli na Matea, že je takovej blb, že ani nepřišel, nebo na sebe, že jsem byla tak naivní a věřila, že se tu sejdeme. Možná, že jsem se zmýlila. Třeba chtěl lístek hodit do skříňky Joel nebo Amber, které je měly poblíž mě.

Nebo to mohla být i Tia. Ta měla skříňku blízko té mé. Třeba ho nějak zaujala. O mně by se nejspíš nestaral. I kdyby ten lístek hodil do skříňky Tii, musela by tu být minimálně ona ne? I když u té krávy nikdy nevím. Třeba jí někdo jako Mate nezajímá. Ale i tak. Kdyby tedy Mate hodil lístek nějaké jiné holce – proč stejně nepřišel?

S počmáraným blokem v podpaždí jsem vstala a koukla se kolem sebe. Park se během hodiny docela vyprázdnil. Vzteky jsem kopla do nedaleko stojící popelnice. Spadla a obsah se vysypal na zem.

„Hou, hou, hou holka, co to děláš?" Ozvalo se za mnou. Chvíli jsem si myslela, že je to nějaký dospělý, který mě jen sprdne za moje chování, ale ukázalo se, že to byla Ann.