Moje vina

Kapitola dvacátá sedmá

Vydávám kapitolu o den dřív, protože jsem teď s vydáváním byla pozadu dva týdny. Ne že bych ji neměla napsanou, ale zajímalo mě, jestli budou nějaké reakce na předešlou kapitolu. No nic – každopádně tohle je úplně poslední kapitola této knihy tak doufám, že svůj dojem z celé této knihy vyjádříte v komentářích.

Tuhle knihu jsem začala psát někdy v červenci/srpnu roku 2021 a dopsala jsem jí v lednu 2022.

Bylo trochu frustrující tady na Wattpadu vydávat Mojí vinu, protože mi zřádka kdy dal nějakou zpětnou vazbu – ale i tak jsem tu nadále publikovala, protože jsem si řekla, že by byla škoda tenhle příběh stáhnout z Wattpadu, kdyby se třeba zalíbil. Já vím dneska je to už normální, že lidi na Wattpadu většinou jen čtou ale nijak se nevyjádří, ale i tak to zamrzí. Kdykoli, když někdo napsal komentář nebo jsem zahlédla hvězdičku od nějakého čtenáře, tak mi to udělalo nevýslovnou radost a zahřálo mne to u srdce.

Doufám, že se vám knížka líbila a...

Probudila jsem se a očima zamžourala do světla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a první co mě napadlo bylo – tohle není můj pokoj. Náhle jsem si vzpomněla na včerejší události včetně toho, jak jsem se sem dostala. Otočila jsem se k oknu, na kterém bylo přilepené několik vloček. Venku lehce sněžilo. Chvíli jsem se jen koukala z okna a přemýšlela kolik je hodin. Musí být odpoledne, když je venku tolik světla. Z myšlenek mě vyrušil zvuk dveří. Spatřila jsem Steva, který dveře za sebou zavřel.

            „Ahoj," pozdravila jsem ho tiše. Při pohledu na něj jsem přemýšlela nad odhalením Tii. Pořád jsem to nemohla pochopit. Jak mi to mohla udělat? Jak mi to mohla jen zatajit? Zatajit mi něco takového jako důvod autonehody mého bratra? Na okamžik se ve mně probudil vztek se smutkem.

            „Ahoj," posadil se ke mně na postel a dál mlčel. Možná se mnou chtěl mluvit o Tie, ale nevěděl, jak začít. Nebo se po té scéně se mnou cítí rozpačitě.

            „Kolik je hodin?" zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

            „Devět," nechápavě jsem nakrčila obočí. Devět? Na devátou večer je venku přece až moc světla. „Dopoledne. Prospala jsi celý den, Bonnie,"

            „Cože?" většinou mě ze spánku probudí hlad nebo potřeba na záchod, ale tentokrát nic. Jak jsem mohla, tak dlouho spát? Steve pak pokračoval s tlacháním, ale já věděla, že se rozhovor dřív či později přece jenom stočí k ní.

            „Poslyš," začal Steve a já věděla, že nesmyslné řeči jsou u konce, „Jen jsem ti něco chtěl dát, něco, co se týká-,"

            „Tii," doplnila jsem ho šeptem a sklopila pohled k zemi. Nechápu, jak Steve může být, tak klidný. Vždyť se ho to týkalo víc než mě, ale vypadalo to, jakože se ho to skoro vůbec nedotklo. Ale jak? Vždyť včera zjistil, že jeho přítelkyně s její sestrou do něho nabouraly a způsobily mu amnézii.

            „Předpokládala, že s í nebudeš chtít mluvit, takže ti napsala tohle," natáhl ke mně ruku s obálkou. Chvíli jsem váhala, jestli si ji mám vzít. 

            „Nemám teď chuť číst její omluvy," odmítla jsem trpce. Ve skutečnosti jsem si vzkaz chtěla přečíst, protože ve mně hlodala zvědavost, ale hrdost s tvrdohlavostí byly silnější. 

            „Tak si to aspoň si to vezmi, třeba si to později přečteš," nečekal na moji odpověď a hodil ke mně obálku. Nic jsem neřekla, jen jsem obálku dala pryč, aby mi nebyla na očích.