Moje vina

Kapitola dvacátá druhá

Chtěla jsem vzkazy začít psát sem nahoru, ale teď to nejde jinak, než se vyjádřit až po tom co skončí kapitola.

Hned po skončení výletu jsem byla podrobena výslechu mámy. Pořád jsem ještě byla rozhozená ze scény, která se v lese odehrála. Takhle jsem si rozloučení s Tiou rozhodně nepředstavovala.

„Bonnie, vím, že jste se s Tiou zrovna skamarádily," začala máma opatrně. Cítila jsem se nervózně. Budu mít nějaký trest, za to že tajně piju? Nejspíš ano, uvidím. „ale to neznamená, že kvůli ní musíš lhát," dokončila větu a já byla naprosto zaskočená. Vždyť mě už párkrát viděla pít. Třeba si to nechce přiznat.

„Cože?" vypadlo ze mě překvapeně. Ona si myslí, že jsem tam před všemi lhala kvůli Tie? I když... možná bych to i udělala. Tia by kvůli mně taky lhala, minimálně svému otci a Tabitě ano. Teď bych teoreticky, mohla zalhat o tom, že jsem lhala, ale pravda musí vyjít na povrch. „Mami, já – já vám nelhala," přiznala jsem se. Bylo to těžké říct.

„Takže ty si vážně," ani nedokončila větu. Jen jsem sklopila hlavu k zemi a přikývla. „Jak–jak dlouho už-," máma tomu nemohla uvěřit. Nemohla věřit tomu, že by její dcera mohla ve čtrnácti pít. Ale byla to neodvratitelná pravda.

„Po té autonehodě, začalo to na oslavě třináctých narozenin," zašeptala jsem. Musí ze mě být zklamaná. Tehdy na oslavě jsem se cítila zoufale. Bylo to poprvé kdy jsem musela slavit narozeniny bez Steva, který byl tehdy v kómatu. Nejdřív mi to vůbec nechutnalo, ale přes bolest jsem si k alkoholu našla cestu.

„Jak jsem mohla být, tak slepá," povzdychla si máma a mě bolelo, vidět ji takhle. Čekala jsem, jestli mi vynadá, jestli mě potrestá, jestli se cokoli stane. Máma však mlčela, což mě ničilo snad ještě víc. Nějakou chvíli mlčela a já ji do mluvení nenutila. Nakonec ke mně přišla a vtáhla mě do objetí.

„Měla si nám něco říct, měla si-," řekla zlomeným hlasem.

„Byli jste vším tak zatížení, nechtěla jsem vám přidělávat další starosti. Navíc jste museli trávit hodně času v práci," zašeptala jsem a po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Bonnie, ať jsme zatížení nebo ne, tvoje problémy u nás mají přednost," připomněla mi a teď jsem mlčela já. Upřímně jsem nevěděla, že se mi to povede skrývat až rok. Ale byla jsem hodně opatrná, takže si rodiče nemohli ničeho všimnout.

„Přestaneš s tím, ano?" ozvala se máma a já přikývla. Teď už alkohol nebudu potřebovat. Mám své rodiče a brzy budu mít zpět po boku Steva.

•••

Přišla jsem do plné třídy, ale všichni v ní nebyli. Chyběla Ann a Tia, takže jsem v lavici seděla sama. Jen jsem si povzdychla. Teď si ve třídě nemám s kým povídat. Ale máš, jen se musíš přinutit a jít si s někým povídat. To bude divný. Vždyť si s nimi normálně nepovídám a teď za nimi půjdu a řeknu něco jako – ahoj moje kamarádky jsou pryč, chceš si povídat?

Nakonec jsem ani za nikým nemusela chodit, protože někdo přišel přímo za mnou.

„Můžu si tady sednout? Můj soused je nemocnej," Jake ani nečekal na odpověď a přisednul si ke mně do lavice.

„Jasně," mírně jsem se usmála a sešity přesunula na svou stranu.

„A co máš ty se sousedem? Je taky nemocnej?" optal se.

„Hmm... odstěhoval se," odpověděla jsem upřímně.

„Asi to tady na ní bylo málo nóbl," uchechtl se a já si uvědomila jednu věc. Vždyť já Tiu na začátku taky takhle vnímala. Jako bohatou, rozmazlenou, egoistickou krávu, která tu ani nechce být. Časem se můj názor změnil. A to o hodně.