Moje vina

Kapitola osmnáctá

Kapitola vychází až dnes. Chtěla jsem počkat na svého řekněme editora až si přečte poslední kapitoly, aleeee někteří čtenáři naléhaní. Takže tady je nová kapitola!

A omlouvám se za odstavce jestli budou nějak divně posunuty. Nevím co s tím je a jak to momentálně spravit.

Stála jsem v temné ulici. Pouliční lampa nesvítila, spíš jen rozbitě blikala. Nevěděla jsem, kde jsem a co tu dělám. Tuhle část Ceetonu jsem si nepamatovala. Ale – jsem vůbec v Ceetonu? Jediné, co jsem o tomhle místě věděla bylo, že ho zahlcuje temnota a nepříjemný chlad.

„Vše je jen tvá chyba..." ozval se z temnoty hlas Ann. Jí jsem však neviděla. Začala jsem se zbrkle otáčet kolem sebe. „Mohly jsme teď být kamarádky, kdybys nebyla tak sobecká," konečně jsem spatřila Ann. Stála v mlze a tvář jí skrýval stín.

„Omlo-," než jsem stačila doříct jediné slovo, Ann se rozplynula a zmizela. Co se tady sakra děje? Tohle není normální. Pomalu jsem se mě začala zmocňovat úzkost.

„Zabila jsi našeho jediného syna," pronesla odněkud máma hlasem plným zármutku.

„Podívej se, co jsi spáchala!" vykřikla hystericky a já se otočila směrem odkud vycházel její hlas. Ukazovala na zem přede mě. Podívala jsem se tam a rukou si přikryla ústa. Z očí mi začaly řinout slzy a já bezmocně padla koleny na zem.

Přede mnou leželo Stevovo tělo v kaluži krve s prázdným výrazem ve tváři. Chtěla jsem k němu natáhnout ruku, když v tom ke mně otočil hlavu. Nevím, co bylo horší, jestli jeho zubožené tělo nebo ta slova která mi řekl.

„Nenávidím tě, Bonnie,"

•••

Vyšvihla jsem se do sedu s bušícím srdcem. Brečela jsem a snažila se popadnout dech. Před očima jsem pořád měla Stevovo tělo. Když jsem konečně popadla dech začala jsem se uklidňovat.

„Byl to jen sen, byl to jen sen, Bonnie," promlouvala jsem k sobě klidným, ale mírně roztřeseným hlasem. Vyhlédla jsem z okna ven. Stále ještě venku byla tma, ale ne tak děsivá jako v tom snu. Na obloze zářily hvězdy. Jen jsem se na ně dívala a snažila se přestat přemýšlet nad tou hrůzou.

Všechny mé pocity a myšlenky ze včerejška se smíchaly do téhle noční můry. Po incidentu se Stevem jsem měla noční můry snad pořád. Většinou mě tam s rodiči obviňoval za tu autonehodu. Myslím, že se mi snad nikdy nezdála tak drastická noční můra.

Z nočního stolku jsem vytáhla antistresový míček, který jsem tam měla pro případy jako tyhle. Začala jsem ho mačkat, dokud mě nezačala bolet ruka a pak jsem ho odložila zpátky.

Bylo šest ráno, a i když byl dnes všední den, tak jsem se rozhodla nejít do školy. Nebyla jsem na to psychicky připravená. Nemůžu se na Ann podívat a s Mateem to teď bude ještě divnější než předtím. A to nemluvě ani o Tie. Vím, že dřív či později do školy budu muset jít, ale teď bylo ještě moc brzo.

Ann měla pravdu. Jsem sobec a nevědomě ubližuji svým blízkým. Kvůli své sobeckosti jsem ublížila Stevovi, Ann a Tie. Měla jsem si všímat Ann upomínek a vyřešit to s ní. Pak by mi nemohla ublížit a vůbec by už pak nemohla ublížit Tie.

Možná bych se s Tiou neměla přátelit. Nejspíš si spolu sedneme, ale už nechci ubližovat lidem kolem sebe. Nemůžu se pořád dokola vymlouvat na to, že mě ta autonehoda změnila. Ano jsem uzavřenější a tak, ale sobec jsem byla už předtím. Jen si to uvědomuju až teď. Nejspíš bude dobře, že se Tia odstěhuje pryč.