Moje vina

Kapitola jedenáctá

Víkend byl tu. A máma mi vážně nelhala, protože jsme opravdu jeli navštívit Steva. Jen jsem nečekala, že mě vzbudí brzo. V osm ráno ke mně přišla do pokoje mě vytáhnout z postele, kde jsem doposud ležela. Roztáhla záclony a já se jen převalila v posteli.

„Bonnie, no tak vstávej," pobídla mě a trochu do mě šťouchla. Moje motivace jít navštívit mého bratra byla skoro nulová. Asi to ode mě je sobecké říci, ale je to pravda. Ještě před pár dny jsem se za ním těšila a teď? Teď to bylo přesně naopak.

„Já nechci," zamumlala jsem do peřiny, s nadějí, že mě moje matka nechá dál spát. Omyl, nenechala.

„Bonnie," dala ruce v bok, „Za deset minut ať jsi dole," s těmito slovy odešla z mého pokoje. Dramond jí následoval. Jak jinak, když od ní dostane nažrat. Posadila jsem se na posteli a zamžourala do světla. Naštěstí jsem si nevypálila oči. Po chvíli jsem vylezla z postele a za hodinu jsme vyjeli.

Cítila jsem, jak mám stažený žaludek nervozitou. Co když si vzpomněl? Je to ten pravý důvod návštěvy? Oslava návratu jeho paměti? Jestli jeho amnézie pominula, tak mě nejspíš teď nesnáší. Ne. Přestaň si něco nalhávat Bonnie, on tě nemůže nesnášet. Je to tvůj brácha, kterej tě vždycky měl a bude mít rád. Jen jsem si povzdychla a z okna pozorovala ubíhající krajinu.

Hrozně chci, aby se mu vrátila paměť. Aby měl zpátky své vzpomínky na mě a rodiče.

Myslím si, že si ještě nevzpomněl. To by mi rodiče určitě řekli. Ale změnilo by se pak něco na mých pocitech, co teď cítím? No, nejspíš bych kromě nervozity cítila i trochu radosti.

Chybí mi, aniž bych si to chtěla nějak přiznat. Chybí mi naše společné chvíle. Když jsem se na něho mohla otočit, požádat ho o radu, zablbnout si s ním, povídat si s ním a svěřovat se mu.

Pořád je to můj brácha to ano, ale i když ví – po tom co jsme mu to řekli – kdo jsme my, tak jsem pro něj sestra Bonnie. A vždy když vyslovil mé jméno, tak mi to znělo cize. Doufám, že se před ním zase nesesypu a nerozpláču.

Aniž bych si to uvědomila, tak jsme zaparkovali před nemocnicí. Byla to velká bílá budova se spoustou oken. Chudák Steve, že tu musí bydlet. No jo. Kdyby nebylo mé chyby, tak by teď s námi bydlel zdravý a naprosto v pořádku.

„Bonnie, vystupujeme," oslovila mě máma jemně a já jen přikývla. Odpoutala jsem se, otevřela dveře auta a vylezla ven. Stále se víc a víc ochlazovalo. Vítr nejenže přibýval na síle, ale i na mrazivosti. Listy už byly více méně spadané na zemi. Přicházel podzim, období, které jsem jako malá neměla ráda.

Celá rodina jsme se vydali ke vchodu do nemocnice, na recepci ohlásili, že jsme na návštěvě a šli za Stevem. Od začátku pobytu byl stále na pokoji s číslem 123. Na tom čísle nebylo nic zvláštního, ale zarylo se mi do paměti. Oba rodiče mi stiskli ruku, jako důkaz podpory, že tam nejdu sama. Pořád jsem nerozuměla tomu, jak můžou být, tak klidní a vyrovnaní. Vždyť šlo o jejich dítě!

Zhluboka jsem se nadechla, na tvář nasadila co největší úsměv a zabrala za kliku pokoje. Byl tam. Seděl opřený o polštář přikrytý dekou a pohled upíral někam z okna. Když nás spatřil, na tváři se mu objevil úsměv a oči se mu rozzářily. Ne, že by na tom, jak se tvářil bylo něco špatně, jen bych byla radši, kdyby se takhle usmíval s námi doma a s pamětí. Vklouzla jsem dovnitř, abych nestála ve dveřích a posadila se na jednu ze židlí.

„Ahoj," pozdravila jsem. Bože, proč mi to připadalo tak divné a trapné? Dřív jsem si ním v pohodě povídala.

„Ahoj," opětoval mi pozdrav. Zaslechla jsem, zavření dveří a vrzání židlí o zem. Rodiče se s ním taky pozdravili a pak nastalo ticho. Rozhodla jsem se, že ho proříznu já.