Moje vina

Kapitola dvanáctá

Ann dnes nebyla první dvě hodiny ve škole, protože byla u zubaře. Jak jsem jí záviděla. Ona prožívala fyzickou bolest, zatímco já tu mentální. Pro Tiu jsem se stala skvělým terčem.

„Ty, Bonnie," usmála se na mě zářivě a já k ní otráveně vzhlédla.

„Co?" Seděla ve své lavici.

„Jen ti přeju, že až se naučíš řídit, tak neskončíš jako tvůj bratr," zasmála se a já se naprosto zarazila. Jak mohla? Když jsem jí to poprvé řekla, byla naprosto zaražená a teď? Teď se mu tu posmívá. Čekala bych od ní nějaké slabé idiotské urážky – ale tohle? Ihned jsem prudce vstala, až se moje židle málem zvrhla a zamířila k ní. Kdybych uměla zabíjet pohledem, tak by teď Tia byla mrtvá.

„Odvolej to," procedila jsem skrz zuby a propichovala ji pohledem.

„Autonehoda se nedá odvolat, zlato," tím mě ještě víc vytočila. Neměla žádné právo si takhle utahovat ze Steva. Co do tý krávy vůbec vjelo? Od tý doby, co rozkřikla moje tajemství o Mateovi se začala chovat tak jako na začátku. Jako osina v zadku.

„Rozvod asi taky ne, když se bude konat svatba," založila jsem ruce na hrudi. Fajn, když se ke mně chová jako mrcha tak já k ní taky. Už se kolem nás vytvořil hlouček lidí, který neměl nejmenší ponětí o co jde, ale to jim ani v nejmenším nevadilo.

„Alespoň mám zdravého sourozence," utrousila a vstala ze židle.

„Ty nemáš sourozence!" Vykřikla jsem. Proč si tu vymýšlela tyhle kraviny?

„Ale mám! Kdyby ses zajímala o někoho jiného, než o sebe tak bys to věděla!" Oplatila mi křik.

„Alespoň se k ostatním nechovám jako nafrněná kráva!"

„Já aspoň nefňukám o svém bratrovi. Bé, Steve měl autonehodu," nic o mém bratrovi netušila. Věděla jen pouhé dva fakty, že měl autonehodu, kterou přežil. Nic jiného nemohla vědět. A to poslední, co jsem chtěla bylo, aby ostatní dozvěděli o Stevovi. Řekli jsme o tom jen vedení školy a dařilo se nám to ututlat.

V tu chvíli jsem se neudržela. Prostě mi z tý holky už ruply nervy, tak jsem se rozpřáhla a vrazila ji pořádnou facku. Nikdy jsem nikomu, žádnou nevlepila, ale řekla bych, že na první byla dobrá. Oklepala jsem si ruku, jak mě trochu pálila z toho plácnutí. Okolí ztichlo. Tia se na mě pomalu otočila se šokovaným výrazem ve tváři. Kéž bych to mohla vrátit. Kéž bych to neudělala. Kéž bych se udržela. Já totiž nevěděla, že v tom momentu do třídy vešla naše třídní učitelka.

„Masenová, Haleová – se mnou do kabinetu!" Nařídila nám naštvaným hlasem a já zmrzla. A do háje.

•••

Seděly jsme na židlích v jejím kabinetě, obě se založenýma rukama. A Tia s rudým otiskem mé ruky na tváři. V nás obou teď hřměla zlost. Já cítila i strach z toho, jak na tu scénu zareaguje učitelka. Zatím byla naštvaná.

„Něco takového bych čekala u kluků, ale u vás ne, co to mělo být?" Zeptala se nás, hned jak za sebou zavřela dveře.

„Tia mě k tomu vyprovokovala," nijak jsem se nesnažila popřít, to že jsem jí tu facku dala. Učitelka to sama viděla na vlastní oči a mohla jí to přisvědčit i hrstka lidí z naší třídy. Včetně Tii, která měla samotný důkaz na tváři. „Navážela se do mého bratra..." zašeptala jsem. Naše třídní věděla taky o situaci se Stevem. Tia kupodivu mlčela.

„Nemáš mi k tomu co říct, Tio?" Otočila se k ní a ona zvedla hlavu.

„Ne, všechno už přece řekla, Bonnie," zašeptala moje jméno a já se na ní překvapeně podívala. Myslela jsem, že se z toho bude nějak vykrucovat nebo tak, ale zdálo se že k ničemu takovému ani nedojde.