Moje vina

Kapitola dvacátá šestá

Takže vydávám důležitou a převratnou kapitolu, tak se těším, jak budete reagovat. Nezapomeňte hlasovat a vyjádřit se v komentářích!

„Bonnie, Tio, jste vzhůru?" jen jsem se převalila na bok a něco zamumlala, „Vstávejte," hlas pořád nepřestával mluvit. Znovu jsem se otočila ke dveřím. Dneska to nebyl táta, ale Steve.

„Kolik je?" zeptala jsem se rozespale.

„Osm," řekl.

„Osm?" nechápala jsem, „Ale my dneska nejdeme lyžovat, tak co nás budíš," po téhle větě jsem si dala polštář na obličej. Steve, polštář zvedl, a tak jsem mohla vidět jeho úsměv.

            „Já vím, ale rodiče si s vámi chtěj rozbalit dárky," ihned jsem se posadila, „Tak pojďte," popohnal nás Steve a odešel. Podívala jsem se na Tiu, která stále ležela se zavřenýma očima.

            „Tio," řekla jsem, vstala a přiblížila se k její posteli, „Tio, vstávej," pokračovala jsem v buzení. Jen se otočila na druhou stranu. „Jak moc jsi unavená?" nedočkala jsem se odpovědi. Šťouchala jsem do ní prstem. Konečně se ke mně zase otočila s přivřenýma očima.

            „Ty jsi fakt otravná víš to?" řekla a protřela si oči.

            „Já vím," usmála jsem se a roztáhla závěsy. Vydala jsem se dolů, kde pod naším stromečkem byly dárky.

            „Kde máš Tiu?" zeptala se mě paní Masenová.

            „Nejspíš je pořád v posteli," pokrčila jsem rameny. Moc dlouho jsme na Tiu čekat nemuseli. Teď když jsme byli všichni, dali jsme se do rozbalování dárků.

            „Ty kráso," vydechla Tia, když rozbalila dárek ode mě. Namalovala jsem jí na menší plátno pohled na Ceetonské jezero. „To je fakt hezký, díky Bonnie," jen jsem se na ní usmála.  Stevovi jsem koupila komiks. Když jsem rozbalovala dárky, narazila jsem na jeden, který jsem už ani nečekala.

            „Tak jste mi přece-," obrátila jsem se k rodičům, kteří vypadali stejně překvapeně jako já. Než jsem se stačila zeptat na jejich výrazy, ozvala se Tia.

            „To je ode mě," řekla.

            „Cože? Ten notebook-," jen přikývla, „Tio, to jsi neměla," na dárek k Vánocům od kamarádky, to bylo až moc drahé. Začala jsem se cítit špatně, že jsem jí dala jen obraz, kdežto ona mi koupila něco takového. I když – jak jsem měla vědět, že něco takového udělá?

            „Ale měla," řekla, „A neomlouvej se za to, že jsi mi nic nekoupila. Ten obraz je moc krásný," tím utnula debatu o počítači. Když se rozbalili všechny dárky a nepořádek po balícím papíru byl uklizen, rodiče se šli převlékat do lyžařského, zatímco já s Tiou jsme snídali.

            „Říkali jsme si s Beth," přisedl si k nám Steve, „že by jsme teď dopoledne mohli jít na procházku po okolí – Bonnie, ty si se sebou můžeš vzít kreslení," navrhnul mi.

            „Klidně, tak po snídani," souhlasila Tia a já s plnou pusou přikývla. Steve s Beth už byli po jídle, takže se čekalo jen na nás dvě. Po snídani šli dospělí lyžovat, zatímco my čtyři se převlékali do teplého oblečení. Poprvé jsem z chaty vyšla v teplých botách, a ne v přeskačích. Kreslení jsem měla uvnitř bundy ve velkých kapsách.  

            Beth a Steve nás vedli, takže jsme chodili za nimi. Po chvíli jsem zastavila u lavičky, protože tu byl krásný výhled na zasněžené okolí. Požádala jsem výpravu, abychom na chvíli zastavili a skicovala si ten krásný výhled. Snažila jsem se být rychlá, aby mi nezmrzly ruce.