Moje vina

Kapitola osmá

Nikdy už nebudu pít alkohol. Slova, která se mi vryla dnes ráno do paměti. A to snad i doslova. Jakoby mi je tam nějaká nestvůra vyrývala písmeno po písmeni. Jsou to jednoduchá slova, ale člověk je někdy holt blbý – jako já – a nedodrží je.

Probudila jsem se někdy kolem jedenácti dopoledne. Rozpomněla jsem se na včerejší noc a na hádku s Ann. Jen jsem se zastyděla nad vzpomínkou, jak jsem se schovávala za dveřmi. Musím si jí usmířit co nejdřív, co to půjde.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v honosném pokoji, který patřil Tie. Měla jsem původně spát v pokoji pro hosty, ale nakonec jsme na to obě zapomněly a vykašlaly se na to. Ležela jsem na matraci, kterou jsme sem společně z nějaké jiné místnosti dotáhly. Pohlédla jsem k posteli, kde spala majitelka tohoto pokoje. Tia. Nejdřív jsem si myslela, že je to příšerná holka, od který se budu držet co nejdál a hele, jak se věci vyvinuly. Přespala jsem u ní a dala jí přednost před Ann.

Možná, že jsem se v Tie zmýlila. Možná, že není tak hrozná, jak se od začátku zdálo. Sice nebyla tak otevřená a sympatická jako Ann, ale nevadilo mi to. Všichni přece nemuseli být sluníčka jako Ann a Steve. Jen jsem si povzdychla. Vždyť já taky byla takové sluníčko, jako jsou oni. To, ale bylo ještě před tím incidentem se Stevem.

„Budeš takhle do prázdna koukat celé ráno?" Ozvalo se z postele a já se vynořila ze svých myšlenek. Ohlédla jsem se k Tie. Měla rozcuchané vlasy, stejně jako já a na tváři měla malý úsměv.

„Ne, spíš bych se chtěla nasnídat – nebo možná už naobědvat," odkryla jsem ze sebe deku a protáhla si ruce. Chtěla jsem vstát, ale hned mě zabolela hlava, tak jsem si radši zpátky sedla. Tia bez problémů vstala z postele, na což jsem jen nechápavě koukala.

„Tobě po včerejšku nic neni?" Podivila jsem se. Obě jsme vypili tak půl lahve toho vína. Měla by mít stejné problémy jako já. Ona se však zdála naprosto v pořádku. To už byla v pití tak dobrá?

„Samozřejmě že ano," protočila očima, nejspíš protože se divila že to nechápu, „Už jsem se to, ale naučila maskovat, aby mě rodiče neotravovali," vysvětlila mi a já uznale pokývala hlavou. Já pít neuměla a ona nejspíš taky ne, ale už uměla hrát, že nemá kocovinu.

„Asi se převlíknu a půjdu domů," sdělila jsem jí své plány, „Dramond už určitě trpí hlady," pousmála jsem se nad představou svého kocoura, jak čeká až přijdu domů, abych mu dala snídani.

„Další brácha?" Uchechtla se Tia, dívajíc se do šatníku. „Trochu divný jméno ne?" Vrhla jsem po ní pohled, v kterém se skrývala sarkastická slova – ha ty jsi tak vtipná. Tia otevřela dveře do pokoje a chtěla vyjít ven, ale pak něco zahlédla na zemi a zvedla to.

„Tabitha ti vyprala tvoje oblečení," vyslovila jméno své nevlastní matky a hodila ho po mě. Chytila jsem tričko se šortkami a položila je vedle sebe.

„To je od ní milý," poznamenala jsem.

„Hm hm..." zareagovala Tia a odešla pryč, takže jsem se mohla převléknout.

Když jsem byla hotová, šla jsem do koupelny, kde jsem si půjčila jeden ze hřebenů a učesala se. Pak jsem sešla schody dolů do přízemí a narazila na Tabithu. Měla jsem namířeno k východu.

„Už jdeš? Nedáš si s námi snídani?" Zeptala se mě s mírným zklamáním v hlase. Byla na mě hrozně milá, nechápala jsem proč ji Tia nemá ráda. Nejspíš k tomu má své osobní důvody, do kterých nebudu strkat nos.

„Ne, děkuju," usmála jsem se na ní, „Už budu muset jít, musím dát nažrat kocourovi, včera nedostal večeři," vymluvila jsem se. Spěšně jsme se rozloučily a pak přišla Tia.