Moje vina

Kapitola sedmnáctá

Rychle vydávám dokud je přestávka. Nejspíš to pak maličko přepíšu - přidám/odeberu dramatičnost atd. +už jsem to přepsala. Užijte si kapitolu!

Ps: nezapomeňte se vyjádřit v komentářích.

V posledních několika dnech, po tom, co jsme se vrátili z Paříže jsem Ann pozorovala. Jako bych čekala, že udělá něco podezřelého, nebo že se sama nakonec přizná. Nic takového se však nestalo. Ann se pořád chovala stejně – jako má nejlepší kamarádka. Přesto mě zevnitř sžírala nejistota. A tak jsem se rozhodla si o tom s Ann promluvit.

„Ann, chtěla bych si s tebou o něčem promluvit, o samotě," očima jsem zalétla ke dveřím prázdné učebny. Ann přikývla a spolu jsme se tam vydaly.

„Tak o čem chceš mluvit?" Všechno, co mi Tia v opilosti řekla jsem nyní Ann zopakovala a čekala na její reakci. Ann se kupodivu usmála, což mě zmátlo. „Věděla jsem, že ta kráva neudrží jazyk za zuby a řekne ti to," prohlásila s protočením očí a já ztuhla, „Škoda, že to neutajila déle."

„Takže je to pravda..." zašeptala jsem šokovaně sama pro sebe a Ann přitakala, „Ale... vždyť jsme přece nejlepší kamarádky," prohlásila jsem zraněným hlasem. Jak mi něco takového vůbec mohla udělat? Žila jsem celou tu dobu ve lži? Byla celou tu dobu Ann takhle zlá a já byla slepá? Ale vždyť se ke mně vždycky chovala tak hezky.

„To už nejsme dávno, myslím, že tak pět let to bude určitě," prohlásila a ve mně tahle věta něco zlomila, že by pouto přátelství? S Ann se kamarádím sedm let a jen ty první dva roky, mě měla opravdu ráda? „V poslední době to na tebe hraju. Chtěla jsem tě už od sebe odehnat, ale po té autonehodě mi tě bylo zkrátka líto," rozhodila rukama a pokračovala, „Prostě tě nemám ráda, za to mí rodiče ano," odfrkla si otráveně a začala přecházet po prázdné třídě,

„Chtěla jsem, abys mi spolkla to divadýlko, že jsem tvoje nejlepší kamarádka. Bylo to tak příšerné a otravné. Vlastně ne – ty jsi byla otravná a ze všeho pořád otrávená," její slova mě znovu a znovu zraňovala. Tohle nemohla být Ann. Je to jen špatný sen. Byla jsem v šoku, neschopna jediného slova.

Najednou se ve dveřích objevila Tia. Jakmile uviděla Ann zkřížila si ruce na hrudi a začala ji propichovat pohledem.

„A, Tia, právě včas. Zrovna jsem se k tobě chtěla dostat," pousmála se Ann, „Možná se ptáš, proč ti to říkám? Proč se ti nesnažím lhát? Inu, je to jednoduché. Už mě to s tebou vážně nebaví. Jak pořád fňukáš o Stevovi, Tie a jiných problémech. Jak si mě mí rodiče s tebou pořád srovnávají. Původně jsem ti chtěla říct, že už prostě nebudeme kamarádky, jen tak, bez důvodu. Ale pak," obrátila se k Tie, „Pak se tahle kráva přistěhovala a mě napadlo, proč jí nevyužít. Pohrozila jsem jí, že jí klidně zase udělám monokl – nebo něco horšího, jestli se k tobě nebude chovat jako kráva. Chtěla jsem i říct všem o tom večeru kdy jsi málem zabila Steva, protože vím, jak moc by tě vyzrazení toho tajemství ranilo," zasyčela a mě se zastavilo srdce. Vždycky mi tahle slova zněla jen v hlavě, ale nikdy jsem je neslyšela vyslovené nahlas. Do očí se mi draly slzy, které jsem nechala být.

„Já. Ho. Nezabila," řekla jsem pevným hlasem, který se změnil v roztřesené kuňkání.

„Málem ano," Podívala jsem se na Tiu, která jen sklopila zrak k zemi.

„Ale proč? Co jsem ti udělala, Ann?" vzlykla jsem.

„Ze dvou důvodů, které ti hned vysvětlím," na chvíli se odmlčela, „Za prvé – mí rodiče. Jakmile tě začali poznávat víc, začali mě s tebou srovnávat. Nejdřív jsem si říkala, že to nic není. Ale oni toho pořád nenechávali a pokračovali dál. Proč nejsi jako Bonnie? Proč nejsi tak milá jako Bonnie? Proč nejsi tak chytrá jako Bonnie? Jednou jsem jim řekla, jestli by tě nechtěli za svou dceru místo mě," na chvíli přestala mluvit, přičemž se jí na tváři objevil naštvaný výraz, „Nic mi na to neřekli, což jsem brala jako že by to tak chtěli..."