Moje vina

Kapitola čtvrtá

Nikdy jsem tak moc nechtěla roztřískat budík. Začal zvonit jako o život a já měla pocit, že se mi hlava roztříštila na tisíce kousků. Blbá kocovina. Nějak jsem zapomněla, že je dneska škola.

„Neee," zakňučela jsem a chytla se za hlavu. Kravál dále pokračoval. Ann to vyřešila za nás obě. Chňapla budík a hodila s ním o zem. Konečně byl klid.

„Díky... teda – ty jsi mi rozbila budík!" Uvědomila jsem si a vyšvihla se do sedu a podívala se na zem kde ležel už nefunkční budík. Z toho, jak rychle jsem se vyšvihla mě zabolela hlava. 

„Nemáš zač," zamumlala, otočila se a chtěla usnout. Já se opět položila do postele a čekala až se bolest hlavy trochu utlumí. Chvíli jsme takhle ležely a já se podívala na mobil. Opět jsem se posadila.

„Sakra, Ann! Je všední den! Musíme do školy!" Teprve teď jsem si to pořádně uvědomila. To jsme včera byly tak opilé, že nám ani nedošly následky na příští den? I když, já s Ann moc dopředu nepřemýšlíme. Vykopala jsem se z pod deky a postavila se na zem. Ann se neměla k žádné činnosti. „Jdu se nasnídat, přijď, kdy chceš," mávla jsem nad ní rukou, protože jsem věděla, že vytáhnout Ann z postele byl nesplnitelný úkol. Sešla jsem schody dolů a v kuchyni potkala mámu. Byla už taky vzhůru a snídala.

„Jů, mi máme banánovej chleba?" Řekla jsem místo pozdravu. Nepamatovala jsem si, že by ho máma v poslední době upekla, nebo kupovala. Otočila se na mě a netvářila se moc přátelsky. O ne. Něco jsem musela provést.

„No ano, vždyť jste ho ráno s Ann upekly," odpověděla klidně a zakousla se do krajíce. Překvapeně jsem zamrkala. Ale vždyť teď je ráno. Nic jsem si nepamatovala. Přišla jsem z oslavy, byla tu Ann a pak nic. Na nic dalšího jsem si v téhle chvíli nevzpomněla. Do háje, nesnáším, když mám úplný okno. „Kolik si toho včera vypila? A kdy jsi mi chtěla říct, že k nám Ann přijde spát?" Pokládala mi jednu otázku za druhou. Skousla jsem si ret a promýšlela odpověď.

„Na oslavě jsem měla pár skleniček šampaňského a pak..."sakra. Už jsem si něco začala vybavovat. Ann sem přišla, přinesla láhev něčeho, o čem řekla, že skvěle chutná a o půl noci jsme si řekly, že máme hlad a že si uděláme banánovej chleba. Na nic dalšího jsem si momentálně nevzpomněla, „...pak už nic," zalhala jsem. „Nevěděla jsem, že přijde, sama sem vlezla oknem," neměla jsem žádný problém na ní hodit vinu, protože to byl její nápad. V jiných případech bych jí podržela, ale tohle bylo něco jiného.

„Bonnie, víš že mám Ann ráda a tebe taky, ale když vás dvě vidím o půlnoci, jak jste totálně mimo a v kuchyni pečete banánový chleba..." větu nedokončila, jen se na mě významně podívala, upila z hrnku a já se příšerně zastyděla. Myslela jsem si, že je moje ztrapňování u konce, ale máma ještě pokračovala. „Víš, že ne všichni rodiči nechávají své nezletilé děti pít šampaňské na oslavách, že ano? S tátou tě, ale necháváme, protože ti důvěřujeme, že to nijak nepřeženeš. Opravdu jsi včera nepila nic jiného?"

„Ne, asi jsem si toho šampaňského musela dát víc, než jsem chtěla," málem bylo moje tajné popíjení alkoholu prozrazeno. Nejspíš budu litovat, že jsem tajně pila a tajila to před nimi, ale tehdy – tehdy, jsem prostě nemohla odolat.

„Tak dobře," máma ze sebe vydala povzdech. Uvěřila mi to? Doufám, že jo, jinak bych měla pořádnej malér. „Tak už běž, ať to stihneš do školy,"

Kopla jsem do sebe kávu a do ruky si vzala dva krajíce banánového chleba, s kterými jsem vyběhla nahoru. Ann se pořád válela v posteli. Snědla jsem svůj podíl a její položila na stůl. Začala jsem se převlíkat a dávat jí instrukce.