Moje vina

Kapitola dvacátá pátá

Ahoj! Dneska to bude trochu kratší a pohodová kapitola! Doufám, že vám zlepší vaše pondělí.

Nezapomeňte komentovat a hlasovat

A ne nevím co se stalo s odstavci

Týna

„Holky. Holky! Vstávejte!" říkal někdo šeptem. Otevřela jsem oči a hleděla do pokoje, ve kterém vládlo šero. Světlo sem šlo z chodby, kvůli pootevřeným dveřím, ve kterých stál táta. Když si všimnul, že minimálně já jsem vzhůru tak odešel. Vzpomněla jsem si kde se nacházím a uvědomila si, že tedy nejsem doma. Ne, včera jsem nepila – tohle se mi stává vždy když přespávám na novém místě.

            Otočila jsem se na druhou stranu, abych se podívala tam, kde byla postel Tii. Měla otevřené oči a dívala se na mě. Když zjistila, že se na ní taky dívám, tak se usmála.

            „Čau," šeptla.

            „Ahoj," unaveně jsem si protřela oči a posadila se. Pak jsem se z postele postavila na zem, ale udělala jsem to moc rychle, až se mi z toho zatočila hlava a zatemnilo se mi před očima. Pohotově jsem se opřela rukou o zeď a chvíli počkala.

            „Ty jsi včera pila?" slyšela jsem Tiu.

            „Ne, to bys totiž pila se mnou," ušklíbla jsem se a vydala se k oknu. Roztáhla jsem tlusté záclony a odolávala záření slunce. Tia ze sebe vydala zvuk týraného zvířete a přetáhla si peřinu přes obličej. „Nejsi upír, tak nepřehrávej." Zasmála jsem se pro sebe.

            Tia si pomalu stáhla peřinu z obličeje a slepě mrkala do světla. „Sice nejsem upír, ale právě jsi mi málem vypálila oči," Jen jsem vyšla z pokoje a snažila si vzpomenout, kde je v tomhle patře umístěna koupelna. Místo do koupelny jsem vešla do pokoje Steva a Beth, kde zmíněná právě byla.

            „Jé promiň, já hledala koupelnu," omluvila jsem a začala se vracet zpátky na chodbu.

            „Dveře naproti," poradila mi s úsměvem. Její úsměv mě donutil se taky usmát.

            „Díky," řekla jsem a zavřela dveře. Teď jsem se vydala do správné místnosti, abych si ledovou vodou umyla obličej. Pak jsem sešla schody dolů do přízemí kde už všichni byli.

            „Dobré ráno," pozdravila jsem a všichni mi popřáli to samé. Nabídla jsem si jídlo, co bylo na stole na talíř a posadila se na volnou židli. Teprve teď jsem si uvědomila, že bylo zvláštní vidět někoho jiného než členy vaší domácnosti takhle brzy po ránu.

            „Kdy chceme jít lyžovat?" zeptala jsem se tak všech.

            „Za půl hodiny se asi nevykopeme, takže vyjdeme před půl desátou a v půl nám jede skibus," řekl táta. Jedli jsme a jak čas ubíhal, rodiče nás začali popohánět, abychom se už šli oblékat. Dneska neměla být nijak příšerná zima, takže jsem si na sebe vzala tři vrstvy a ještě bundu. Tia měla bíle sladěné oblečení.

            „Co je?" zeptala se mě, když jsem si jí chvíli prohlížela.

            „Kdybys zapadla do sněhu, tak by tě nikdo nenašel víš to?" uchechtla jsem se a Tia se na mě se sarkasmem podívala.

            „Proto nezapadávám do sněhu," řekla. Navlečené jsme přišly do přízemí, kde byla Beth se Stevem.

            „Kde jsou ostatní?"